ANIELA

nyní
/strnulost, ticho/

Žádné z mých dětí nebylo počato při milování tváří v tvář. Proto mají zakalené oči a nejsou skromné. Možná si můj muž představoval při souloži mého otce, byli dlouho přátelé. Teprve ve chvíli, kdy do mě pronikal zezadu, se uvolnil tak, že mohl vystříknout. Jednou rukou mi přitom svíral rameno a druhou měl zabořenou v mém ochlupení. Spočíval na mně s takovou silou, až mi praskala bedra.

U moře jsem viděla ženu zasypanou pískem. Venku měla jen hlavu v plátěném klobouku, dobře živený obličej bílý jako maso ryby, sluneční brýle. Držela jsem za ruku Annu, ale když jsem tu bledou hlavu uviděla, pustila jsem ji a rozběhla se tam; můj manžel vzal Annu do náruče a konejšil ji, ššš, podívej na ty krásné mušle, obrátil nohou slávku porostlou řasami a já jsem zatím utíkala pryč, paty rozežrané solí.

Žena potřásla hlavou. Když jsem přibíhala, rozvířila jsem písek, který se jí pomalu usazoval na rtech. Brýle jí sklouzly ke špičce nosu, prohlédla si mě a zasmála se.

Vedle ní stál muž a děti, všichni v plavkách a popraskaných sandálech, v rukou drželi dětské lopatičky. Vtrhla jsem doprostřed jejich obřadu. Ukládali matku do vlhkého hrobu, který si sama vybrala.

Když jsem odcházela, dali se do smíchu. V proudu rozpustilých hlasů vyplavalo ženino tělo na povrch, krusta písku pukla jako lusk.

Co se stane s masem uloženým v písku? zeptala jsem se večer muže. Ležel na zádech, oči zakryté dlaní, na protější straně místnosti se lesklo Annino tělo.

Shnije, anebo ho sůl vysuší tak, že zůstane neporušené?

Otočil se a pozoroval mě.

Možná přijdou krabi a rozeberou si ho vlákno po vláknu. Roz­pletou šlachy a překoušou svaly.

Zdá se mi, že písek tráví všechno, co nemá skořápku.

Mé děti jsou kameny. Když je muž stáčel do mých útrob, myslela jsem při tom na skálu.

Ať byl její obličej sebekrásnější, místo mozku měla těsto, když to svému muži dovolila. Zespodu zvlhla mořem, nechala se naplnit a možná porodila raka. Teď už je nejspíš mrtvá.