JAKUBA

/plynutí/

Narodila jsem se proto, abych stříhala vlasy.

Nedokážu nic jiného.

Vím to.

Narodila jsem se proto, abych stříhala vlasy.

Ráda se jich dotýkám.

Víc o sobě nemohu říct.

Když jsem se zabývala vlasy jedné z žen, které chodí do našeho salonu, zeptala se mě, jestli se nechci seznámit s její matkou. Tu ženu jsem poznávala podle chůze, dopadala na levou nohu a do dveří vstupovala pravým bokem napřed.

Jmenovala se Anna.

Po společném obědě jsem se s její matkou setkala před zrcadlovým bludištěm. Prošly jsme jeho skleněnými útrobami.

Nezazlívám jí to.

V mnohých vzbuzuji touhu udeřit.

O paměť jsem přišla vinou cvrčka.

Gryllus campestris.

Našla jsem si to v knihách.

Přečetla jsem o něm úplně všechno.

Zvířata rozeznávám.

Pes, kočka, humr.

Dokážu je i nakreslit nebo poznat v inkoustových skvrnách.

Rozeznávám také ryby a rostliny.

Nepoznávám však lidské tváře; v zrcadle nedokážu rozeznat ani svou vlastní.

Jsem zdatná kadeřnice.

I za to vděčím cvrčkovi, Gryllus campestris.

Dále rozeznávám houby.

Hmyz.

A textilní materiály.

To, že se nevyznám v lidských tvářích, mě netrápí. Zvykla jsem si. Nevzpomínám si, že bych si s tím někdy dělala starosti, a pokud ano, bylo to proto, že jiní mi řekli, že bych si je měla dělat.

Ale nevydržela jsem to dlouho. Ničím se nedokážu zabývat delší dobu, jen stříháním vlasů a tenkrát tím cvrčkem, Gryllus cam­pestris, cvrčkem polním.

Annina matka se jmenovala Aniela. Zapamatovala jsem si ji okamžitě. Když jsem ji uviděla, nemyslela jsem na nic jiného než na nůžky, dva břity spojené kovovým nýtem, milovanou solingenskou ocel.

I když s Anielou žiju, nikdy jsem ji nestříhala; žádná blízkost mě neopravňuje k tomu, abych jí nabídla své služby a zbavila ji vlasů.

Nic mi nechybí. Jednou za čas mi někdo položí takovou otázku a já nevím, jak bych na ni měla odpovědět.

Nic mi nechybí.

Pracuji každý den. Každé ráno se dotýkám dřeva a oceli, nořím ruce pod hladinu a roztírám v dlaních pěnu. Jakmile vstoupí některá z našich zákaznic, prohlédnu si ji a uložím do paměti. Změřím její krok, prozkoumám uspořádání těla a barvu pokožky. Všimnu si vůně, kterou vydává. Než ke mně dojde, mám ji zapsanou v mysli a vím, jaký účes jí může prospět.

Na všechny naše zákaznice se dívám cizíma očima. Nepoznávám ani ty, které stříhám už roky. Nepoznávám je, přestože bych mohla, znám jejich chůzi, pach i způsob, jakým zaklánějí hlavu.

Pokaždé, když se v proudu neznámých tváří objeví Anna, naplní mě radost. Často na ni myslím. Jakmile se posadí a řekne, To jsem já, skloním se a políbím ji do vlasů.

Nepotřebuji v paměti lovit stopy, podle kterých bych ji poznala.

Sama se do mě otiskuje.

Nesním.

Jak bych mohla?

Celým tělem jsem vystavena světu. Každým kouskem kůže, všemi smysly. Když jsem byla dítětem, ulehla jsem na žhavou plotnu a ucítila, jak se mi otvírají póry.

Lidskou tvář vidím jako soustavu geometrických tvarů, řekla jsem Anně.

Žádný z trojúhelníků není milovaný více než ostatní.

Rovnost vektorů.

Stébla zbavená dutinek, průzorů k noci, vylisovaná a srovnaná na mezi.

Souměrnost větví.

Lichoběžníky.

Kyprost úhlů.

Hrany a kružnice.

Kuželosečky.

Snad bych si mohla zapamatovat, v jakém pořadí za sebou následují tvary, tvořící obličeje milovaných. Naučila bych se číst úsměv, pláč nebo zuřivost. Prozkoumala bych místa, kde se ve tváři protínají rovnoběžky, nalezla bych osu symetrie.

Ano, to bych mohla.

Cvrčka jsem našla na zápraží našeho domu. Natáhl se v šeru mé dlaně, opřel se o krovky a zazpíval. Pospíchala jsem do kuchyně, abych si od matky vyprosila papírovou krabičku. Ven jsem se vrátila se zatajeným dechem. Cvrček znehybněl jitrem. Poklekla jsem a nachystala mu past; sám se přitiskl k papírové stěně. Uvěznila jsem ho v kapse a naslouchala tichému nářku, se kterým měřil svou rakev.

Pak jsem si lehla do trávy. Krabičku jsem si položila na prsa. Můj vězeň byl tak silný, že jí pohyboval z místa na místo. V duchu jsem mu radila, aby zůstal nehybný a zticha; nad mrtvým bych se byla ustrnula a pustila ho ven.

V jednu chvíli sebou zmítal tak divoce, že se mu podařilo krabičku otevřít; když jsem ji přiklopila rukou, ucítila jsem pod prsty vyděšené mžiknutí.

Pak nastalo ticho.

Měla jsem na sobě bílé šaty. Zůstala do nich obtisknutá matčina tvář. Ušila mi je v létě před tím, než jsem měla jít do školy.

Ticho, vycházející z krabičky, mě začínalo dráždit. Všechny smysly jsem měla napjaté, ruce připravené zasáhnout. Na hrudi však prázdno a tma.

Opatrně jsem na krabičku zaklepala a cvrček, jako by na to čekal, se nesměle rozezpíval.

Měla jsem na sobě bílé šaty a mezi prsy vzácný šperk.

Ležela jsem v trávě s koleny pokrčenými, bedry jsem drtila pam­pelišku. Vyhřívala jsem se v zeleni, zářící a spokojená, náročná krotitelka zvěře, paní hrajícího zámečku.

Když se mi zdálo, že cvrček ve své píli polevuje, zatřásla jsem krabičkou a pokárala ho. K večeru byl jeho zpěv tak tichý, že jsem ho sotva slyšela. Urazilo mě to. Přitiskla jsem si krabičku i s jejím obyvatelem k uchu. Pak jsem ji otevřela.

Čekal na to.

Prodral se zvukovodem mého ucha a usadil se mi v hlavě.

Křičela jsem s očima upřenýma na diviznu, zkameněla jsem vedle jejích žlutých květů. Křičela jsem bezhlasně, odevzdaně a do sebe, jako bych byla vylisovaná v herbáři, bledá stránka, uschlá květina.

Sklo nade mnou.

Zavrtal se hluboko a potřísnil mi šaty.

Krepové růžičky, které jsem měla na prsou, nasákly krví a ztěžkly tak, že švy, které je držely, povolily.

Zničil mi šaty. Výtrysk červené, nesmiloval se ani nad krajkou. Zneuctil bílou, rozpustil sníh. Pas mi potáhl rudým brněním.

Mým tělem se prohnal jako bouře. Sežehl mě zevnitř. Ochutnal to, co jsem měla v hlavě, nacpal si břicho. Zmučený šumař, přetékal mastnotou.

Neviděla jsem ho odcházet. Možná je ještě uvnitř. Vypasená nota, z nouze geometr, posílá mi před oči čtverečkovaný papír a lidské tváře vidí v souřadnicích.

Od chvíle cvrčkobraní nepoznávám obličeje.

Prázdnota, která se ve mně rozlila, však byla do poslední kapky zužitkována. Mé smysly zdivočely.

O cvrčcích vím všechno.

Dotýkám se svých očí a pozoruji toho, který se ke mně blíží.

Žena.

Muž.

Euklidův odvážný sen, zhmotnění kuželoseček a vzdáleností, smělý trojúhelník.

Napínám smysly, oči jsou k nepotřebě.

Dýchám.

Orientuji se podle vůně a způsobu chůze, slyším nejjemnější šelest kůže.

Vyznávám rovnost geometrických tvarů.

Zapomněla jsem, jak poskládat koutky rtů k úsměvu nebo k pláči.

Jsem smutkem a má tvář je rovná jako pole; jsem radostí a nic se nedotkne hladiny, na mé tváři se neobjeví jediná vráska.

Aniela.

Jak důmyslně mě podťala zrcadlem.

Nemilosrdná, ještě mě neznala, a už mě seznamovala se sklem.

Naplnil mě strach, když jsme procházely zrcadlovým bludištěm.

Nemohla jsem se soustředit a ona zlomyslně pospíchala z místa na místo. Následovala jsem ji, vedena tichým sykotem, se kterým polykala sliny.

Nakonec jsem ji dostihla.

Kdysi jsem chtěla vědět všechno o cvrčkovi. Ze srdce jsem toužila přečíst si každou knihu, která o něm byla napsána.

Spolykal obrazy v mé hlavě, zbavil mě jich.

Donutil mě vracet se stále znovu na začátek, vyvrátil můj čas a osvěžil mi smysly.

Kdysi jsem chtěla vědět všechno o cvrčkovi.

Teď stříhám vlasy.

Jsem naplněna radostí, až do konečků prstů jsem naplněna radostí. Uprostřed rovnoběžníků myslím na krásu.

Něžným stínem je můj rozum.

Vyznám se v geometrii, ale když měřím úhly, mé srdce se nechvěje.

Jak bych mohla zapomenout na Eulerovu větu, když tváře milovaných se mi jeví jako mnohostěny?

Teprve v nemocnici mě naučili dávat věcem pravá jména. Kreslila jsem tváře a ti, kdo mě při tom pozorovali, trousili vzácná slova.

Tangens, kotangens, radián.

Tak jsem se je naučila.

Marie se o geometrii nezajímá. Ukazuje mi obrázky, opojená nadějí mě nutí, abych na nich poznala lidskou tvář.

Okamžik, kdy se cizí obličej mění ve známý, lhostejný v milovaný, mě naplňuje dojetím. Strnu a začichám, uši napjaté a ústa otevřená, nechám se proniknout bohatstvím proudícím z druhých.

Pošetilá sbírka vůní, panoráma gest, rozmařilá množina pohyblivých bodů.

Per Gryllum campestris.

Čím je cítit Aniela?

Tím. Tím.

Vydala světu Annu, kterou miluji.

Obdivuji jádřinec uprostřed zralého plodu.

Čím je cítit Aniela?

Tím. Tím.

Copak z tváře umím vyčíst lásku?

Snad žhne silněji než obvykle a dozajista se rozhodla mě opustit.

Při králičích hodech, které pořádáme, strnu.

Talíře s bílým okrajem.

Ostřím po špičce prstu, úzkou stopou, po dráze nervu, k hlavě.

Nad sladkou omáčkou zděšení.

Po obědě čaj a piškoty, Anna natahuje nohy a rozepíná si šaty; Aniela s bradou podepřenou hledí z okna.

Nad sladkou omáčkou zjišťuji, že jsem začala přicházet o smysly.

Aniela vedle mě nemůže spát. Dotknu se jejího čela. Na dlani ucítím pohyb, kmitnutí řas. Zavřela oči. Chci jí říct, že jsem plná plodů, ve své prázdnotě jsem plná plodů, ale nakonec se mlčky přitisknu k jejímu boku a okouzleně čichám její vůni, dokud nezačne tón za tónem slábnout.

S Marií se vídám každý týden. Vítá mě v bílém plášti, s hlavou nakloněnou k rameni. Lehce se dotkne mých ramen a směruje mě k židli, sama se posadí ke stolu naproti.

Nechce mluvit o ničem jiném než o mé nemoci. Když mě poslouchá, zatíná prsty do dlaní. Jakmile pohlédnu vzhůru, v napjatém trojúhelníku vidím její zuby, ostrou čelist a vystouplé špičáky, žravý úhel ve vodopádu kolmic a tečen.

Nejdřív jsem začala ztrácet chuť. Odmítla jsem pít kávu a jíst maso; čekala jsem, kdy se mi chuť vrátí.

Pak jsem si všimla, že ztrácím vnímavost k vůním. Poznat člověka podle pachu mi trvalo déle než obvykle.

Čím budu, až přijdu o všechny smysly?

Zděšeně píšu na kus papíru vůně, které si pamatuji; Aniela vratič, Marie bez, bez, bez; později se jen mlhavě rozpomínám, co mé poznámky znamenají, bloudím po nich očima a nakonec papír zmuchlám a vyhodím; to už špatně slyším a spoléhám především na zrak a hmat.

V noci počítám rány.

Rozpouštím se.

Zapomínám.

V blízkosti Anielina těla, vklíním se do jejího boku, proniknu teplem; jsem tvá, letím temnotou.

Z okna ve druhém patře vidím racky.

Ulice pode mnou je pustá.

Prsty se zapřu o kamennou předprseň, nakloním se a zkoumavě si prohlížím okap protějšího domu; mezi vlhkým listím se bělají ptačí vejce.

Stojím v okně, napjatá a vystrašená.

Bráním světlu vejít do kamene.

Jsem sama.

Za krátkou chvíli se obléknu, vyjdu z domu a vezmu do rukou nůžky.

Teď jsem však vodní hladinou, odrážím všechny, kteří na mně spočinou pohledem.

Stala jsem se okamžikem.

Není tu nic, co bych si ponechala.

Nemám chuť, hmat ani čich.

Postavila jsem se do úzké škvíry mezi dvěma skly, postavila jsem se nad hlavu kamenné nymfy, kterou ze své výšky vidím jako omšelou žulovou slzu, vystoupila jsem na vrchol hory.

Blažený samet, do kterého upírám své oči.

Stěží poznávám Milovanou, hořím. Ve spánku tisknu Anielu na prsa, necítím její vůni a jen s obtížemi se dotýkám její pokožky. Ležíme bok po boku, v tiché noci, v měkkém stínu, unaveny; jazyk mi není k ničemu. Držím ji tak, že sotva dýchá, objímám ji, mlčky a bez výhrad, radostně; mezi ostrohlavými liliemi jsme samy, liliemi.

Užasnu nad vším, oč jsem přišla.

Jsem rozevřená, jsem rozevřená; vstup do mě.

Stojím uprostřed pole, bezlistý kmen.

Nemám strach.

Není nic, co bych nemohla přijmout.

Jsem prázdná, přetékám.

Dveře Mariiny ordinace nacházím stále častěji zamčené. Zapomíná na naše schůzky. Několikrát vstoupím do dvora a dívám se do prázdné místnosti oknem.

Myslím na ni.

Aniela je zamlklá a neklidná. Jsem si jistá, že také ji přestala Marie navštěvovat.

Stříhám vlasy. Někdy, a to pak nakloním hlavu a zavřu oči, slyším zpěv cvrčka.

Když se to stane, odložím nůžky a vnořím rty do vlasů ženy, která sedí přede mnou. Udělám to rychle a lehce a obě se při tom proměníme, v zahradu, řeku, sad; ústa mám plná hebkých pramenů a pláču, tiše naříkám ptačím jazykem a nakonec znovu vezmu do rukou nůžky a dotknu se koruny rozkvetlého stromu, stříhám ji, beze slov a pokojně, dokud pod mými prsty neusne a nevydá poslední květ, dokud není sladká a otevřená, vystavená noci i dnu, v puklině svítání.

Pak, jednoho dne, mě zastihne bouře.

Ukrývám se v oblouku Anielina okna. Okap protějšího domu chrlí ptačí vejce.

Čelo mám lesklé deštěm. Opírám se o skleněnou desku, bleskem vtavena do křemene.

Špičkami přečnívám do ulice, paty, chráněné střechou domu, mám ještě suché.

Temnota vržená z chodníku k nebi.

Hromobití.

Déšť ostrých zubů.

Pevně svírám rty, mé čelo žulová deska. Paže mám bílé, objímám okenní rám.

Kolem mě šedá, oceán obrácený naruby, zhovadilé ryby, tekoucí sůl.

V sykotu větru klokot vody.

Nemravné podpalubí.

Šílenství racků s křídly obarvenými žloutkem; socha s šíjí zježenou úlomky skořápek.

Jsem bosa.

Uprostřed bouře stojím, vysoko v mracích, v mlatu ohnivých jazyků; uprostřed bouře stojím, nad sebou klenbu, vznešený nárt.

Nad černými mraky se prochází Aniela, s povzdechem usedá na pohovku a tiskne obličej k látce páchnoucí klisnou.

S doznívajícím zahřměním ve mně puká jeden z břehů.

Vylévám se z koryta.

Přišla jsem o smysly, oči mám zapuštěné hluboko v zemi a uši zakryté skálou; myslím na Anielu, kterou bych mohla ztratit.

Břeh, který ve mně pukl, ach, ten je rozmělněn na prach, zorán a oset, těžknu jím, jsem nasycena.

Hluboko ve mně myšlenka na Anielu, v divokém, horkém proudu myšlenka na Anielu, ve výkřiku, který mi vychází z úst, myšlenka na Anielu.

Sestoupím z okna.

Peří ztemnělé úzkostí.

Lom.

Myslím na Anielu, kterou bych mohla ztratit.

Už ji neumím číst.

To peklo rozvírá chřtán, má milá!

Hladím si hrdlo.

Pak vyklouznu z bytu.

Jdu tiše. Nikdo o mně neví. Co mám na sobě, netuším. Přidržuji se zábradlí, záhonu kovových lilií.

Nezastavuji se.

Myslím na tebe. Myslím na tebe.

Než vstoupím do Anielina Pokoje, minu drobnou larvu. Zželí se mi jí, leží rozlámaná na kamenných stupních, bílá a špinavá, bez života. Rozbitýma nohama ji opustila všechna míza; povaluje se tu mrtvá a obtočená lepkavými vlákny.

Nezastavím se.

Myslím na tebe.

Není tu   nic
jiného.

Otevřu dveře a vejdu. Čekám, že na mě zavoláš.

Přestála jsem bouři.

Chtěla bych ti říct o tom, co jsem viděla venku.

Necítím tě, ale vím, že jsi tady.

Zahlédnu tě u stolu, sedíš a podpíráš si hlavu.

Tvůj obličej nerozeznám. Zdá se mi, že záříš.

Čekám, že na mě zavoláš.

Ale ani ticho mě nemůže ranit.

Ještě chvíli budu váhat a pak se k tobě rozběhnu.

Nepotrvá to dlouho.

Vidíš?

Sotva popadám dech.

Otvíráš náruč a já se v ní jediným skokem ocitám.