ANIELA Josef Holman

kdysi
/vtékání/

Rukopisy jí ukázal hned. Boule jí ještě nezmizela z krku, a už před sebou měla spoustu papírů bez datace, složenou v tuhých deskách.

Seděli u snídaně. Aniela právě polykala poslední sousto, když před ni postavil úhledné mauzoleum z papíru, na svrchním listě nechal ležet ruku a čekal.

Přitáhla si papíry a zabořila do nich oči. Chvilku jí trvalo, než poznala otcovo písmo.

On stál nad ní a díval se.

Čekal, že vykřikne.

Celou válku opatroval jeho dílo (odtrhl a spálil jen titulní stránku), četl ho a zkoumal. Poznámky se neodvážil dělat přímo do textu, ale pořídil si na ně vlastní zápisník, který byl nakonec objemnější než původní text.

Byl přesvědčený, že Aniela mu teď pomůže.

Nechal ji civět do papírů a posadil se proti ní.

Dcera Alberta Boernera se mu přišla do bytu oběsit. Zadělala při tom celou koupelnu. To se mu příliš nezamlouvalo, nicméně na rozdíl od svých rodičů a sourozenců měla nepopiratelnou výhodu – byla živá. A zdálo se, že i docela normální (velkoryse jí promíjel nepovedený začátek). Bydlela u něj teprve několik dní a zatím se o sebe dokázala postarat, o další sebevražedný kousek se nepokoušela.

Měl ještě Albertovy dopisy a anamnézy (nedokázal zničit ani ty, které se týkaly židovských pacientů), ale ty si nechával na později.

Spokojí se s tím, že si to Aniela přečte, přelouská otcovo písmo a bude mu o něm vyprávět. Žila s ním třináct let a možná ještě předtím; kdo ví, jak dlouho ji Albert nosil v hlavě, než položil svou ženu na zem a vnikl do ní.

Zamyslel se a vzpamatoval se, teprve když Aniela rozsypala papíry po zemi. Sklonili se pro ně společně a on tiše zuřil nad její nešikovností.

Měl by se o ni postarat, protože je Albertovou dcerou; měl by o ni pečovat?

Jak to, že přežila?

Kromě Aniely se z tábora nevrátil nikdo.

Měl v nemocnici pacientky, které se věšely, trávily anebo obojí zároveň, a jejich zdraví to prospívalo víc než léčba; možná patřila k podobnému typu žen.

Měl štěstí, že ji dostal relativně zdravou, jen trochu podělanou.

Lopatky jí vystupovaly úplně stejně jako Albertovi, to zjistil už před pár dny, ale možná to bylo jenom tím, že visela.

Měl spoustu těchhle papírů, řekla, když vstala a očistila si kolena.

Přikývl.

Ona se pak posadila a začala se znovu věnovat jídlu, papíry ležely mezi nimi. Nezajímaly ji. Polykala tiše a dívala se před sebe, jako by tu nebyl.

Vytušila svou šanci. Odplata za květiny.

Když jste k nám chodil, řekla a on neklidně poposedl (byl ochoten přijmout všechno, v čem byl obsažen Albert), nikdy jste nám nepřinesl bonbony.

Znal to slovo?

Určitě. Myšlenky teď dělil mezi jejího otce a přídělové lístky.

Hodina vyprávění o mém otci za jednu pralinku.

Nedokázal jít za ničím, co nemělo pevné obrysy.

Květiny byly jeho největší výstředností, krása, trvající pouhý okamžik.

Byl můj otec jiný?

Copak jsem do svých třinácti let neměla jiné starosti než pozorovat svého otce, jít mu v patách a ukládat si do paměti každý jeho pohyb?

Marie nebo Markéta by mu řekly víc. Marie visela otci na rtech, při obědě mu podávala nejlepší kousky. Když nás odváželi do tábora, tiskla se k němu, jako by byla jeho ženou; matka měla u prsu Adama a mezi otce a sebe vložila ještě několik dalších těl.

Kromě Josefa Holmana nehovořil otec s nikým tak důvěrně jako s Marií.

Marie ho nemohla vystát. Po obědě se s ním otec zavřel v pracovně, Marie přecházela jídelnou a neměla se čeho chopit.

Když Holman odešel, Marie se rozběhla za otcem a něco mu tiše vyčítala. Slyšela jsem, jak se otec směje, a když Marie vyšla z jeho pracovny, nesla v rukou tác se špinavými šálky a přeplněný popelník.

Josef Holman. Sedí teď proti mně a poslouchá, v rukou drží otevřené pero a papír, ale neudělal ještě ani čárku.

Marie, říká. Vidím, jak úpěnlivě se snaží vzpomenout si. Co z ní vidí? Ruce, které se dotýkaly jeho převlečníku, hledaly v podšívce poutko a dávaly ho na věšák? Rozevřené rty, nedůtklivé oči, tělo nakloněné v očekávání gesta, jímž by ji zvali dál, do místnosti myšle­nek a mužských hlasů?

Jednou jsem Marii přistihla, řeknu, když si zkoušela otcovy šaty. Kalhoty, košili a vestu, prohlížela se při tom ve velkém zrcadle.

Muž proti mně se vrtí, vidí mlhu oblečenou do otcových šatů.

Občas mě před spaním políbila. A rty jí voněly tabákem.

Marie otce milovala mnohem víc než já. Připadal jí zajímavý. Četla jeho knihy.

Josef Holman se neklidně ošívá a z tváře mu mizí krev. Při mluvení se chytám větru. Nepamatuji si nic, čím bych mohla Josefa Holmana, pátrajícího po svém druhu, potěšit.

Aniela si nevzpomíná, kdy se do něj zamilovala.

O otci toho příliš nevěděla, a to, co vydobyla z paměti, stačilo sotva na tři čokoládové dýchánky (při každém z nich mu pleť o něco víc zpopelavěla). Nakonec se Aniela vydala ze svých vzpomínek úplně a zůstala vedle Josefa Holmana sedět s rukama v klíně.

Dal jí přečíst otcovy rukopisy. Držel ji nad nimi, dokud nepromočila papír slzami. Jako by byla pokračováním otcových slov.

Žádnému z textů, které jí ukázal, Aniela nerozuměla.

Nemohla mu poskytnout víc než sebe samu. Když to pochopil, práskl dveřmi a nechal ji civět na kupičku papírů. Rovnala je do tuhých desek a umiňovala si, že je zapálí. Nakonec je pevně svázala a položila na jeho stůl.

Od chvíle, kdy ji přistihl, jak dělá konkurenci křišťálovému lustru, bydlela u něj. Nemusela se starat vůbec o nic. Kupoval jí prádlo a oblečení, a když menstruovala, přinášel jí z nemocnice vatu. Vařil. Když se myl, nezamykal se a ona musela vždy přitisknout ucho ke dveřím, aby zjistila, jestli může bezpečně vejít.

Když dokončila střední školu, koupil jí obrovský dort.

Nepochyboval, že bude pokračovat ve studiu medicíny, a ona také ne.

Seděli v kavárně, pod pruhovanou plachtou, a dívali se na řeku. On před chvílí zavadil o šálek s kávou a vzduch se ještě chvěl napětím z rozbouřené hladiny. Aniela víc pozorovala jeho než vodu, hleděla mu do tváře a v duchu počítala, jestli ještě stihne vychovat děti.

Zeptal se, jestli nepomýšlela na odchod z domu, jako by zapomněl, že celé roky nedělá nic jiného, než že je s ním.

Měla i jiné muže. Jména už si Aniela nevybavuje. Jeden z nich ji zval na čaj (potkávala ho každý den při cestě do školy), a když konečně svolila, zavedl ji do restaurace a pak k sobě; z jeho spěchu poznala, že je ženatý; a další muž měl na ruce stejné číslo jako ona a přál si, aby ho Aniela políbila na každou z jizev, které jí ukázal.