Legenda
Karlu Jaromíru Erbenovi
Nebesklon napovídal brzkou noc
Kapří měsíc oddychuje v sítí
A tři mládenci u ohně
Klečící Sedící a Spící
První dmychá oheň Skloněn ústy
Jak v ošatce převaluje vítr
Hnětynky už syčí v bílé páře
Z rybích polen jiskří bílé jikry
Ploutve plaménků se oblizují
Planou příchylností jeden v druhém
První dmychá oheň skloněn ústy
Jak v ošatce převaluje vítr
Z hnětynek už bílá pára syčí
Druhý podepírá skrojek tváře
Pecny stehen vyhřívá a loučí
Stíhá přízrak zádumčivých stínů
Hřej světlo shltající obludy představ!
Muž s loučí z pevně sevřených kolen
Schoulen v svém klínu civí k noci
A špoulí ústa k slovům na půl huby
Rozmar smutku zaskočený tichem
Lačně podepírá skrojek tváře
Pecny stehen vyhřívá a bdí
Třetí úhoří uštkávavé oči
Dal do zástavy při úchvatu ohněm
Nos který rozpolcuje tváře
Tak blízko vůni plný chvění nozder
Nic ani pedál nohou zaklesnutý v kouři
Pro sípající měchy jež má spící
Nic neprozrazuje muže spodní tóny
Echo smutku zaskočené tichem
Obrysy jader spících v tvrdé slupce
Tvrdý žlab čela s myšlenkami v mázdře
Nic neprozrazuje muže spodní tóny
K slabinám jdoucí bílou stezkou břicha
Říká první z nich
Trochu nepřízně a nebylo by ohně
A náplast sotva ukryla by vřed
Bůh to suď není nikdy dobře
Těm z nichž vytéká hnis samoty
A svatý Roch a jeho psi?
Teď už jen soumrak olizuje svaté
Vzal je čert tohle samaritánčí
Páchne kozlečinou jak kýta z hubených let
Druhý přemýšlí
Je krejčímu těžko s jehlou v klopě
Přede mnou se už neošívala dlouho panna
A zrak se krátí myslí dlouhoprsťák
Moci navléknout režnou tenkým ouškem
A přišel by krejčík do království nebeského
Tohle nimravé řemeslo drobí duši
Z letmých doteků věčně hladový pár rukou
Tak zjevně chátrá v posuňcích a v šklebu
Který se zjizvil nemilostně v tváři
A třetí sní
Pod mušími křídly ulétá má radost
Pod křídlem komářím spím já
V přílivu rosy rzivá střelka luny
A opět uvízla v mém srdci
Naposled zhanoben a dojat chválou
Spím s lehkým stínem pod míšeňským tváře
Mé vlasy Hú! Jdou v pospas netopýrům
Zas v hladké slůni hloubí slza slz
Sen z muších křídel průsvit blány má
A v ní jsem rozpoznal svou radost
Bylo prvním smutno Druzi spali
Byl od řemesla zručný neklid dlaní
Přikládá do ohně a ke kameni kámen
Poleno za polenem rovná do tlamy ohně
V zapomenutí prsty hladí dřevo
Dřevo je rozpomíná
Má kudlu po ruce cítí obliny suků
Rostoucích zevnitř v rozpuk ňader
Úžinu boků hlaď zád a rýhu klínu
Ó nedostatek dřeva je zřejmý
Panna která v něm spí bude útlá
Bude spíš její příslib sotva
Se zdaří zaoblit drslinu boků a ňader
Důlek brady se vyloupne sám
Aby ústům plným a sevřeným místo nechal
Tak drsnou něhou se vhroužit
Zná jenom řezbář dost zručný
Jak ruka má se zas k dílu
A tiše plápolá oheň
Bdícímu není už smutno
A měkce snuje svůj záměr
Ukončiv zvrací se na bok
Do druha dloubnuv svým loktem
Panna ne víc než loutka
Z rukou mu vypadla na zem
Bylo bdícímu smutno Druzi spali
Byl od řemesla zručný vidí louku
Přikládá do ohně a ke kameni kámen
Poleno za polenem rovná do tlamy ohně
V zapomenutí prsty berou loutku
Loutka je rozpomíná
Má jehlu po ruce cítí oblinu boků
Dotkne se lehce puklých ňader
Úžiny šíje hladi zád klínu
Ó nedostatek loutky je zřejmý
Vida na co zapomněl řezbář
Jeho čin skvoucí je nahý
Krejčíka rozkoš řemesla zmuč
Najde hadýrek a shledá druhý
Spichuje pestré šatečky a žárlí
Když se mu práce zvolna jen daří
Při oslepujícím ohni
Už se zahalují oblé tvary
Spěchá řezbářův rozmar zakrýt
Dovést takový záměr k svému konci
Zná jenom krejčík dost zručný
Jak ruka má se zas k dílu
A tiše plápolá oheň
Bdícímu není už smutno
A měkce snuje svůj záměr
Ukončiv zvrací se na bok
Do druha dloubnuv svým loktem
Panna ne víc než loutka
Z rukou mu vypadla na zem
Bylo třetímu smutno Druzi spali
Byl svým snem zjihlý vidí loutku
Přikládá do ohně a ke kameni kámen
Poleno za polenem rovná do tlamy ohně
V zapomenutí prsty berou loutku
Loutka je rozpomíná
Dotkne se lehce puklých ňader
Úžiny boků hladi zád klínu
Ó nedostatek loutky je zřejmý
Vida na co zapomněl řezbář a krejčík:
Jejich čin skvoucí je němý
Neumím to co mí bratři
Když usínám krápníky hvězd
Cítím studeně k zemi růsti
Opírají se o mne drsnou špicí
V tomto herbáři nebe člověka vězní
S vbodnutým hrdlem
Ale já zpívající
Svým dechem stalaktit ničím
Ničím ach ničím
Jsou mi pak nebeské hvězdy
Proč nikdo nezviklá a nevydrolí
Tvůj úsměv loutko
Obrázek na zdi líček
Upevněný skobou kterou nespatřím co živ
Loutko s loutničkou čela
Proč tebe neztravuje závist
Mohu tančit mohu se svléci z hořících šatů
Ty však ne ze svých
I když už cípeček doutná
Mé lýtko oblé je jak měsíc
Mohu i potmě spatřit
Nemáš tušení o krvi mých představ
Není snad marností závist?
Kořím se práci svých bratří
Jak oni neumím vykroužit čelo
Nůž v mých rukou se obrací ostřím
Vím kde pražilo slunce a kde hubenost let
Brala se kosodřevinou a tiskla tence
Cítím i štěpnost tuším jaký tvar
Vylupuje se z prstenců spí v lůžku dřev
A přece žasnu nad dílem bratří
Tisknu rty v touze vdechnout duši
Celou noc proklečím před tebou marně
A darmo laskání znají mé prsty
Chceš-li povím ti o sobě jinou
Jinou jinými slovy ti povím
A v jitřním šeru se probudí bratři
I řeknou Stvořil jsem tělo
Já celou noc jsem je šatil
Jenom ty neschopný činu
Prospal jsi noc s mrtvou ženou
S pouhou podobou krásy
A v srdcích pohnou se zmije
A ze slov smekne se slepýš
Jsou mrtva ňadérka loutky
Hle jejich poslední rozpuk
Můj um jí podobu vtělil
Můj oblék dřevěné tílko
Choré a plné zjizvených ran
S rukama prázdnýma zbyl jsi
Neschopen vdechnout jí duši
I řeknu Stvořil jsi tělo
A tys mu vystrojil roucho
Já však noc protrpěl nad ním
Zkoušeje pravost své lásky
Je tedy marnost tvá láska
Jak ruka nemá se k dílu
Nadarmo plápolá oheň
Bdícímu k mdlobě je smutno
A stěží snuje svůj záměr
Konečně zvrací se na bok
Poslední představou zmučen
Panna ne víc než loutka
Z rukou mu vypadne na zem
1957