Poesie

Janu Hladíkovi

A liboval jsem si   v neřesti básní hřešících
na viditelnost světa
Dante mi připadal jako mnohomluvka
s očima upřenýma
vždy vidící a slídící
po kořisti lidského těla
rozepnutého k Věčnosti
a těžící už z tíhy života
perspektivu Mantegnova zbitého Krista
který dozajista co nevidět
vyzývavostí chodidel vstane z mrtvých

A miloval jsem
šerosvit věcí sotva zřetelných
slova která se rozpíjela
On mi připadal jako kovář z jihu
tavící věty v sicilském ohni
ukované na míru pomyslnému oři
Ach! — příliš důkladný
a přesto neopisující membrány Pekla
ani bezbřehost Ráje

Bojíme se Světa s bezpočtem jeho věcí
bojíme se pojmenovat ty věci
a vidouce propast od člověka k člověku
uchylujeme se k různým projektům k utopii
jak bednář k obruči
která pokrouceným prkénkům
má dodat zdání soudržnosti —
a nebude to káď ani sud!

A vidouce propast od člověka k Bohu
přemosťujeme ji lávkami poesie
šalebné děvky jež má nahradit
akt stvoření
živého jádra z neživoucí hmoty
povýšit pokleslého člověka
nadlehčit příliš těžký svět
vykropit jámu pro nebožtíka

1977