Přízemnost

Psí feny dotírají na nebe,
psí zálusk na hvězdy se lísá,
ale střemchy květ se usmívá,
učí mě trpělivosti,
stůl prostírá mi prsty režnými,
a třeba na špičky si stoupal svět,
beznohý dole dívadla má dost:

S hory kámen padá,
vlaštovka o břehy si brousí
svůj loňský zobák,
plný proutí jsem a srp ožíná
s tichým šustěním má léta,
brouci hrobaříci jim ustýlají
v krunýřku bříšek, had, nahý až do pat,
se plazí po římsách dávno zborcených oken,
o půlnočním tichu se modlitba
dostává bez dechu až k bráně nebes
a spící padá do peřin, má sen
o prvním vyslyšení. Jiný, piják,
rumem zapíjí svůj rmut,
zhanobený, oškubaný holub
se vratce na hřebenu střechy
pokouší vzlétnout,
tenký pidimuž
se tomu směje zdola z metlice
a bodře chválí si svůj prales.

Po můřích nohách potloukám se svahem
své strmé básně.