Jmelí

Postříbřenou nocí,
nejposlednějším údolím,
kde kamení sám úsměv,
k žulové hradbě se plazím,
tady mi nezbývá už nic.

V noci zezelenal prosinec,
nádherou větví
vzpíral pod okny vůně z léta,
a na střeše se ježil mráz
jako bodec, stržený s hole.
Podivný, bez vlastností,
jsem stékal v náhlém zjihnutí větru
po zimním okně v zeleň jejich pat.