Ach —!

Anastázovi Opaskovi

Ach — !
             tedy povzdech
vymýcený z života
Klade do uvozovek mou báseň
v ní se mihotá!

Ach
        nebýt
bych si přál
v básni přežít
nehýbat se jen tkvít
do tmy zírat a vidět
co čeří hladinu měsíce
noci halucinovaný třpyt!

Ach
        být
pro jednou absolutně být
nebýt hrobař radostných chvil
stavitel neobyvatelných ložnic
být od rána do noci být všude
být kdekdo s kýmkoli být
zastavit se zaposlouchávat
obracet se po hlase tisknout mávat
hovořit u vytržení zběsile do úsvitu
milovat se v opuce u rozvalené zdi
pod Velkým vozem jemuž v Římě říkají
            Ursa maior
zapomenout na zlo když zapomínám pro zlo
udělat samozřejmé věci
ach jiné
             jiné
             dobré věci!

Zapomínám vylézt na střechu mého domu
zapomínám že je Zelený čtvrtek
zapomínám pustit holuby z klece
napsat kmotříčkovi v Bavorsku
přinést matce Šumavské víno
Filipovi frkačku z pouti
psát do Paříže
zajít na otcův hrob — —
A stále zapomínám
zapsat si verše poznamenat sen
jako bych zapomínal
že všecko padá nepodchyceno!

Ach
        co všechno —!
když jedinými průvodci
jsou vytrvale žal a zlo
zhoubné furunkly tkáně lásky
věčný krvetok skrápějící
žulové piedestaly velké doby
se kterých mírně rozkročeni
džugašviliové neznající závrať
padají na dno propasti kde tlejí
ídeje v hnoji humusu
a všeliké mrvy…

17. září 1975