Pletení houžve

Jeho kvetoucí plášť je uzamčený
na devaterý západ slunce,
zpod bílých chodidel lůny
mu mlaskavě vyskakují,
noc rozfoukává černý ropot křídel,
vyhřezlé vůně cesty akátují.

Tudy mladost šla měkkou hýždí
a z ukousaných nehtů zrohovatělé plody
svých šťáv tělo trousilo k zemi.
Od ramen vzňal se nach
posledních rukoudání,
každým lichým krokem se vznášel,
každý sudý chlapce dratvoval k zemi,
až plnoletý bok
začal do nohou houžev plésti
a tanec proměnil v hranatý sled stop.

V pauzách střežené něhy
tajil dech, aby uslyšel cévy,
srdce pnoucí se k ústům
v sladkost prvního doušku
jako tehdy.

To je hlas vězněného chlapce,
který v svém těle zamčen
láme do svého těla,
do nitra sochu svých slov.