Souchotiny

Slunce na nebesích zrnkem kmína
si stíní aby uvidělo mne

Stříbřitý úhoř sítí kolem hlavy
z říčního doupěte už stoupá
malátný Zefýr s modrým vějířem
se do bezedna propadá
poledne klade neprostupnou dlaň
na ústa ozvěn a přízraky hor
se v dálce rozplývají jak křišťál
vznáší se louka s daňky s jeleny
duhoví ptáci rozbíjejí se   o drsné hroty neskutečných skal

Z podzimní trávy zvedám se jak ocún
takový naháč až jsem zaprosil:
který svatý se se mnou podělí o kus pláště
v oboře Colloredo Mansfelda?

Ale duch nesoucitný dosud hledá
jazýčky ostruh sladkou zahálku
v hmoždíři pochyb na prach roztlouká

Od všeho vržen do veliké dálky
jen pomyšlením se smím dotýkat
oblaků jasných malin nezralých

Dobříš