Vigilie

Jiřině

A prší… Modleme se!
Odkud kam
padá déšť
tryskají slova?
Déšť šumí slova šelestí
déšť slábne slova skomírají
déšť ustal slova vypršela
nezůstalo po nich nic
rosa po dešti rosol po slovech — —

Jako když tupá noc než se rozepíše
(stíná a sténá stíná a sténá)
nás vodí od lokálu k lokálu
dávná výčepní zvětralá
bez pěny bez svatozáře —
jako když líná noc než se rozhoupá
si nás teprve načíná a ochutnává
zkouší teprv jak na to koho dřív — —

Mokřavé noci kdy chřadnu
jako hrachor zbujelý dusíkem
jiskřivé noci kdy okřívám
jako křen strouhaný na okřínu
a vzpomenu si:
ty nikdy bílé bledé narcisy
u kterých jsme poklekávali
pod ořeším ve farní zahradě
s Monsignorovou sestřičkou Janou Tichou
jejíž pleť byla stejné barvy —
anebo ty břehule odlétlé k Nilu
na které se čeká v povodí Sázavy
a které se v červnu nevracejí
i když koncem dubna už vál příznivý vítr
a ta žulová stráň provrtaná
jejich temnými hnízdy
se malomocně tlemí vykotlaná
bezzubá marná jako my —
my doufající jako by nás tady
ani na severu ani na jihu
mohla dávno po Velikonocích
vzkřísit jejich rezatá peříčka
barvy hlíny

Jsem ještě dítě nebe
(kterého nebe?)
nebo jen země žluč
je v mých vlasech ještě déšť
zachytí se   na nich tající vločka něžný sníh
nebo už si mě smrt protahuje
brázdou života napříč?
Když se ve vodě obracím
z boku na bok
jsou ještě v olšinách ty oči
lučních kobylek a cvrčků
kachny v rákosí a převislé
trsy ostružin blednoucích
rezavějících v mokrém břehu?
Jsou ještě?
Byly někdy vůbec?
Zdá se mi to zdání všech zdání?
Že by se mi vždycky jen zdálo?

Nebyl jsem to já   a nebylas to ty   a po celou tu přesladkou dobu
v úpatí strmého života číhal
jiný temný padoušský tvor
aby tajně ze zálohy ze stínu
nám stoupal do žil
bral si nenápadně den po dni
naše maso libru po libře
a jednou přes jedinou noc
nás náhle opanoval?
Prohryzává se pracuje
k porodu jiné rasy jiného plemene
stíná sténá stíná sténá
ten pohlcující stín
který se nejspíše k nám přisál
v jícnu zrození —
Zdaleka ještě nejsme děti slunce!

Tedy pátrám a hledám
v pozapomenuté krajině
plné člověčích stop
hledám a pátrám
zda se neobjeví skrytý průvod
drahých mžitků řazených vzpomínkami
(ale co je vzpomínka co víc co všechno!)
celý ten dosud nezbásněný kraj
všelikého smrtelného jsoucna
planoucí výčitkami vypalující
na mé čelo znamení horší než Kainovo —
jako bych tajným úradkem byl odsouzený
dělat ze všech krás vdovy
a sám přežíval
nevábný bez milosti upopelený
jak se stále přehrabuji
v ohýncích oharcích v trouchnivění — —

A vykračujeme si   jako by ten úzký svraštělý život
neznal mezí
až podnapilí z náhlé svobody
se zastavíme: Kde to asi jsme?
Někde mezi —
ani vně ani uvnitř
někde
mezi černými bezy:
Kam oko padne samý plot
samá zábrana závora ohrada zámek
jedna neproniknutelná stěna
ale za ní   doupata příbytky a stavení
s námi dým jako vzpomínka
v hasnoucí větvi na to co kdy bylo —
chvíli to zebe chvíli žhne
jednou to zmokvá jednou vzplane
září to čadí jiskří hasne
teď už už skomírá a zas ne — —
Odnikud nikam někde mezi

Ten vzlet a pád
do dna probdělých nocí
kterými jsme nadobro popsaní —
těch skrojků jednoho jediného života!
Nikdo nemáme jiný
než jeden jediný
náš vlastní
ze kterého se odvíjí
truchlé přadénko lnu

Úryvek, 24. dubna 1974