Pouhá cesta

Příliš vysoko je Bůh, aby vzdalování
se vystříhal k těm zdola.

Svítání nadějně se lísá
k nohám šlapoucím zemi,
znovu se líbezně strojí
za profil radostné masky,
mlčky kvetoucí brambor
zve mě v naprostý ráj.

Bez ohňů v podzimu charém
strojím hostiny ptačí,
třeba mám v zubech jen kost,
třeba se hroutí, co vztyčím.
Vlk se z krtiny zouvá,
pelichá kožíšek ovčí,
jen žebra v atlasu jsou pevná
jak anathema.

Sítí jsme pro jiné větry,
pozemský ledva nás napjal,
neboť tady v blátu se stojí až k ohanbí
a z hanby teprve růžový nach jde k hrudi
a z lásky teprv albatros hlavy
tepe křídly a zobák svůj noří.

Jsme pouhá cesta k nebi.