Vábnička

Ach otče, za syna mě měj,
co chci mi učiň rád,
v sebe se obracej,
ať zvát tě smím,
když stůl je vystrojen.
Snad je to nesnadné,
líp ulpívat snad lze,
co z veršů vrším zříš,
to z trnů trůn je zde
a z hoře keř i dým,
když zvem tě blíž:
mé matky zmatení,
tvých zbylých věcí vích
jak marně žadoní,
smíš kabátů se bát,
visících v předsíni?

Učiň své náčiní
zas k lesku ochotné,
dlátu své dlaně půjč,
ať dřevák dvorem zní
na nahém kameni.
I hruška k záhrobí
se lísá listovím,
a střemcha stře svůj stín,
javor svůj vor ti sám
bezhlesně nabízí,
trám prám ti vyslal vstříc,
stráň mech ti prostírá,
abys šel měkce blíž:
co chtějí učiň rád,
v sebe se obracej,
ach otče!

Květen 1959