* * *

Co bych se bál snů?
Je kluzko po poledni
a pořád někdo číhá vartuje
kam zapadneme večer
Jako ten tatík z anekdoty
kterému mamka zavyčítá:
kam mi zapadneš dneska
ty mé slunéčko?
do které hospody?

Ale to jsou jen žoužele

Tedy znovu:
co je na snech?
Co je na tom že se nám zdají
zdánlivé neskutečné
a přece jako tyjící přímo z morku
našeho bytí?

To nebyla měsíčná noc
byli jsme v lunaparku
někde u juldyfuldy
ani dost náměsíční
byla Matějská pouť
a už je to dávno
ale Jáchym tam jezdil na poníku
mé plavé dítě popoháněl
do klusu mladý snědý cikán
a Filípek se ještě hřál
v mateřském důlku

A potom jsme vypřahali
a toužili jsme potkat toho dobrého cikána
co se nenechal uvartovat
ani učíhat ani obelstít
aby třeba založil domov
natož aby utvořil stát

A octli jsme se pojednou
v území Veroniky
která mému synovi podala roušku
tak tenkou že za ní prosvítala tvář
zvláště když nad Petřínem
až od Markéty
ji probodával večerní jas

Tak tu zbyly dva prstýnky
a sen o světě který spojí
Muže a Ženu
i když Adam a Eva byli vyobcováni
Dürerem z Ráje

A přece jen Spolu