Záznamy

A tehdy
kdy se už sobě nepodobáme
a jenom cizí pocely a prsty
nás obrábějí k svému obrazu —
všecko je mimo:
Venku jásot třeskání do obruče výstřely
dutě prázdně a naléhavě —
uvnitř je to dům
ve kterém se po léta nemiluje
kam jenom v uskřípnutí spánku
jen zřídka nervózně se vkrádají sny
stíny života! — když venku
zatím potoky zurčí
svítá na volátku vlaštovky
a svěží osení se vlní
pod paprsky pod paprsky

Dokud nebylo mělčin
nořili jsme se potápěli —
tak nám tanulo na mysli
slovo hloubka!

Čeřeny byly plné lastur
otevírali jsme je nedočkavě
zplozence hlubin! — ale umíralo
nám všecko pod rukama páchlo
v sluneční výhni tonuli jsme
v potu jenž nám po lících stékal
už jen jako pláč slova hloubka

Tedy zítran —
neboť dneska dvě židle stůl
kocovina plný popelník louže vína
pozdní lítost dávná předsevzetí skoba v hlavě
opilý Haydn kříž a postel
ticho za oknem bosé nohy
znovu závrať pád do spánku
a zlodějsky rukama se chytat
stébla naděje — tedy zítra:
dvě židle stůl — —
a možná báseň kterou hřeby slov
už polomrtvou přibíjejí
na papír na papír

O andělích
nic nového se už nezdá
neboť všecko
v kůži vázáno
někde odpočívá

A přece jsou to   andělé andělé
kteří nás zřídka obletují
po kterých se marně ohlížíme:
aby mávli nad námi křídly
jenom mlha se páří
v podvečer kolem lucerny

A někdy buší ne křídly ale perutěmi
bijí nás po hlavě až omámeni
otvíráme oči a zíráme —
nejsou nejsou
jak se v prvopočátku zdáli:
a tak jsme probuzeni

Někdy noc
vlhkým čumákem nás očmuchává očuchává
je prosinec kamna vyhasla na stropě
jako by se prasklinami podepsal
něčí žal —
ach ano tam tam nade mnou
někdo po mně chodí sem a tam
chřadnu od jeho nohou
den po dni rok po roce —
a srdce bolí popraskává
jak bere za svůj cizí žal

V čekárně s oknem na peron
obdélník mezi kosočtverci
bdím vstoje s bradou pokleslou —
Prší svítat zapomnělo
noc umírajíc setrvává
sama po sobě pozůstalá
nad rakví drnčí telegraf
hřbitovem projíždějí vlaky —
a srdce jako kyvadlo
živě mi měří mrtvý čas

A přece
je třeba říci něco o andělích
kteří nás zřídka obletují
které my marně vyhlížíme —
sami nad námi mávli křídly

Ale neřekne se tím
nic nového nihil novum —
byli nebyli jsme nejsme
a jeden skoro zapomenutý verš:
Těm voní růže kdo k ní přivoní

28. prosince 1967