O naději (I)

Jenom to nepojmenovat
ale blížit se tomu přiblížit to   Neříci úzkost: zahlcují
nás taková slova jsou to studny
do kterých padá kdo se naklonil
jsou to podnože na kterých se neujímají
rouby jiných pochopitelných slov

Neboť úzkost
je k neuchopení je k nepochopení
patří do glosáře psychiatrických klinik
jako jasné popsání temných stavů
podobných neprůhlednému tunelu
v kterém zastavil vlak
(to je diagnóza ne už Diogenova sudu)

Jenom to nepojmenovat
radši to obejít a opsat
vylíčit tu spasenou zahradu
ozřejmit ten zkurvený sad
ne nepodobný mnoha hřbitovům
až po ty vyholené kosterní větve
a plevelné houby v kmenech hniloby

A nezříkat se naděje že to všecko
tady už bylo bylo a bude
tady bylo bude a je

Lépe o ní nemluvit (o naději)
ale blížit se k ní a přibližovat ji   i bližnímu svému třebaže jsme ji uviděli
jen jednou jenom na okamžik
a jen jako přízrak fatu morganu
lepšího světa který tady už byl
byl a zas bude
byl bude a je

24. dubna 1980