Torso

Karyatida sama vprostřed ruin
Dlouhým bezvětřím se zalyká
Již dlouho nebylo co nésti

Nad hlavou měsíc s oddaností psa
Couvající měsíc samý roh
Její oblost září jako úplněk

Jako drsná lekce zašlých tvarů
(Obloha už není vypouklá)
Vzácná nádoba z níž voda neuniká

Zabloudilý muž v ní poznává
Vlastní myšlenku a nábožně ji svírá
Jako chlapec lesklý kámen v hrsti

Když noc milostná tu sochu obléká
Její černý gáz je vánku hebčí
Karyatida tančí vprostřed ruin

Nemá paže a přec objímá
Nemá nohy a přec uniká
Po kamení do hor bez opánků