Kolchida

Co v oblouk spjato leží uprostřed,
v čem běžec obíhá,
uvázlý patou v rozdmychané vůni
se zlatým perem se snoubí,
čím chorý vlas myrta hojí,
to neporušeno smrtí bok obrací
a v marnosti opět se počne.

Jinak,
s bezdůvodnějším úsměvem než dosud,
s vírou v antické tance,
když krásný se loudá v pobřežním písku
(a karyatida zbytečný balkon nese),
nestřežen ničím,
bez jediného pouta k mé vášni
běží proti mně s váhou ramen
nic netušící a nedbá,
sama lhostejnost, sám klid.

Moře tajně křídlí mu paty,
k rosnému ránu bezstarostně vzlétá —

vím, že se mnou je spjatý.