Škaredá středa

I

Stonkem vytržení jsem připoután k břehu nebe,
ale mšice soužení
začaly po mně stoupat,
zelená průhledná holátka,
neopeřená, sval a kožka,
začla sát mízu drahé radosti.
Dive, kdy se zas počneš díti?
Kdy z prahor smutku, zkamenělý hrůzou,
se zvednu z tmy na přesličkových loktech?
Kdo pozná strom, sám v sobě zavrbený?
Kdo holoubátko v zastuzeném vejci?
Zda z jabka, zalitého olovem,
se bledý červík může prodrat ven?

II

Oblaků mléko sněží z Kozích hor
uprostřed léta. Dlouhé stvoly jiřin
bolavé hlavy teskně podpírají
a v špačcích budkách páchne loňský klih.

Ptáci se dovtípili, přilétají z duh,
po kom volám, toho mi nesou,
divím se, žasnu — ten vánek byl Bůh?

Diví se prach: jsem obrácený!
do se to ve mně bere?
Jako když ze země Aromathie
sloup voňavý se napřimuje
a za srdce mě bere.