* * *

A uvědomil jsem si: Tehdy mi bylo třiatřicet let
Kristova léta jak by napsal kronikář

Nabízeli snad všecko nač pomyslíš
(mít zaměstnání jet do ciziny
sehnat léky které nejsou a splašit naději)

Strašili vším na co se dá ve strachu pomyslet
(víme toho dost na vaši ženu vaše děti
a nemyslete příštích padesát let se nic nezmění)

Tak si drapérii noci někdy rozhrne kulhavý šašek
pomrkává po lidsku a zve slovy ovesnými
k chlebu bez chuti a kanibalismu

Tak se podestlali na větvi dějin už skomírající
když podestýlka poskytuje pocit přežití
anebo aspoň domnění ne tak tvrdého pádu

Museli by   (ach ano museli by!)
být sám oves jehož klas
roste z úpatí Hradčan do střechýlů
             svatovítského dómu:
Václav Vojtěch a Jan