Epika II

Tetě Anně

Už se schylovalo k jejímu konci
viděl jsem to na jejich rukou koncem léta
dozrával oves byly bouřky
její kočka na půdě poschovávala tři koťata
aby je neutopila

Ruce měla složené na peřině sotva dýchala
snad náhlá slabost nebo chřipka
něco od srdce a náhlé vynechání
zajetého způsobu života

Tatínek byl kovář říkali jí   Anička kovářoj — kovadlina
bušila už při jejím narození
otec za chudoby jí vykoval boty z plechu
se zkrvavenýma patama v nich chodila
kilometry do nejbližší školy
i ve vánici mladšího bratra nesla na zádech

To co jinde už dávno kvete
tady opatrně v mrazové kotlině
teprv na nejistý úrok vypůjčí
bledému nebi dva tři lístky
a teprv po velikém smlouvání
snad jeden kvítek: Jak tu mohla zrát?

Přece ano
za mužem do Všesulova do cihelny
nosila jediného chlapce
zas na ramenou spolu s obědem
a šlapala tam cihlářskou hlínu
Tak si zvykla na jeho rostoucí tíhu
až jí připadal jako nejlehčí
ze všeho co doposud nesla
v tomto slzavém údolí:
Výrostek radost zdárný odmladek
už živořícího keře
(jediná sestra — snad to bylo v rodě —
odešla za Císaře Pána do Rakous
a provdala se — jak jinak — taky za kováře
blízko Lince: Jako mladík
jsem se tam šel poklonit
k hrobu milovaného skladatele)

V roce čtyřicátém sedmém
vymodlený jediný syn tety Anny
z Prahy od závěrečných zkoušek na průmyslovce
se vracel motorákem domů: Čekala ho   s upečeným kuřetem s karásky na plotně
a s pýchou s jakou pokorné matky
opečovávají nadějný plod svého života

Ale u Rakovníka někdo nepřehodil výhybku
jejího snu a skutečnosti
bylo osm mrtvých Její muž
tam v noci dojel na motorce ukázali mu ho

Bylo tomu už třicet let
nad postelí jí visel obraz syna a budoucí nevěsty:
Už se taky dávno provdala
ale dosud se usmívala plaše a tajuplně
z té zdi kterou stařenka pomalovávala
svými představami: Jen že štětkou obtáhla
skříně postel kredenc a obrázky
a u stropu štětcem naznačila
diletantsky v hnědi anebo v zeleni
nezbytnou linku oddělující
vetchý strop od podlahy zármutku

Muž se časem oběsil ve stodole

Stále nasazovala na kuřata
sela mák a macešky synovi na hrob
a říkala mi když jsem sám na tom nebyl nejlíp:
Pane Topol uprdněte se na to

Dnes ráno (už to bude dva roky!)
jsem šel kolem její zahrádky
dosud jen zpola přehrabané
novými vlastníky a chalupáři
prosil jsem Boha aby Básně
(neboť zrovna rozpuklo jaro)
jako ty sněženky a bledule
Galanthus nivalis a Leucoium vernum
do mého života se vracely
popaměti kvetoucí její rukou

Krakovec, 1980