VI LITURGIE ČASU

I

Báseň je obraz zcizený sám sebou:
Hle dávné kouzlo prosincové okno
Ledový herbář zmrzlá květnice
Pomalu taje rychle odkvétá
Když mlsné děti dodýchnou až tam

Železný svět: I ryby dělal kovář
v rezaté vodě chrasti ploutvemi
Zatímco pozoun křísí mrtvé včely
Chystá se svatba táhnou družičky
Vznáší se trubec vyvolený ženich

Květnové chleby zadělané z otrub
Vrbové proutí z píšťal sirotků
Zahořel šípek z nebe kape vosk
Pec dodoutnává jenom starci vidí
Jak z jejich pecnu ukrajuje Čas

Báseň je tělo láskou skloubené:
Má hlíno tmel se pro div jsoucí živý
Ať nejsem bláto pod kopyty Pána
V průtržích času kdo je rozmáčen
Je hnůj a socha včerejší v něm kydá

II

Každý žhář k svému požáru se vrací
Jak úhoř k moři: Zas má kohouta
Na nahém těle hřeje ho a nosí
Až hrdlem větru ohněm posedlý
Ho znovu pošle na zmizelé střechy

Můj slavný soude prosím o milost:
Zahořet ještě jako fagule
Či aspoň doutnat v trouchni vzpomínek
Pod duchnou vzduchu naposled se skrčit
K jehnědím skokům do přesliček dnů

III

Noc procitla: Jak nadýchne se   Řeky překonávají tíži zemskou
K nebi se kroutí spirálami par
Čenichem temnot mlžnou akvatintou
Vyznačí hebce kontury všech věcí
Vyzáblý habr pod jinoším listem
Schovává banán z jižní zahrady
Kocábka v moři vrhne lačný stín
Až spolkne Jonášovu velrybu

Tma vlhce laská potem šeření
Kornatá lada ztrouchnivělý kmen
Balvanům bludným nechá spočinout
A pamatuje na své miláčky
S myrrhou a s kadidlem je obchází
Své černé bezy hlohy jasmíny
A jabloňovým štěpům rozmlouvá
Úprky k nebi: Trpělivě učí
Panické kmeny slastem koruny
Jež vládne květem nespěchá a rodí
Své insignie říšská jablka

Tak v jejím pouzdru věky zčernalém
Všecka ta hrubá tělesnost a krev
Div zázrakem se neproměňuje
V plamenný chochol opojivý mošt

IV

Jak skrytá nálož vybuchují
Voskem svítání zalité lahve jitra
Perlivé víno v šeru zkvašené
Až otlučené oprýskané nebe
Tesklivě vrže ve veřejích tmy
Od věků křehce zavěšené
Na zlatých nitích rozednívání

Pablesky světla lačné pijavice
Žíznivě sají z morku noci
Rozbřesklé slunce překřičelo
Flétnový měsíc pianino hvězd
Zářivý činel bání nebeskou
Zvučí jak perlík boží kovárny
Vesmírný koráb v moři blankytu
V jásavém světle ponořený kýl

V

Poledne klade neprostupnou dlaň
Na ústa ozvěn Nedovolá se   Ves do vsi sousední a řeka břehu
Kostřičky ptáka oněmnělý les
Zbloudilá zmije mokvá v sítinách
Zbavena tuku korná černozem
Rozkoší zemdlel v koši osikovém
Malátný Zefýr přikryt vějířem
Vznáší se louka s pasačkami koz
Oblaka líně spočinula
Na tupých hrotech neskutečných skal

VI

Ve vlaku hajný bodře rozvalený
Sám poobědvá párky z ruksaku
A jeho děti nenajedené
Velkýma očima se usmívají
Pokradmu trousí perly podle tratě
Den jako straka slézá závory
Hradla a budky strážné semafory
Posbírá perly Mamon jediný

VII

Z podzimní trávy zvedám se jak ocún
Tak oznobený že by každý Svatý
Mě oděl kusem vyrudlého pláště
Duch sebezpytný nesoucitný
Do boku bodá jataganem ostruh
Koření lásky krásné obrazy
V hmoždíři pochyb na prach roztlouká:
Od všeho vržen do veliké dálky
Jen myšlenkami smím se dotýkat
Andělů jasných kteří při pádu
Jsou stehny v nebi hlavou na zemi

VIII

Stín popolední který visí v olších
Na tenké stopce jako orchidej
Opilec vůní ztrácí rovnováhu
Až spadne na zem do oázy kvítí
Metlice jihne hned se zavlní
Jak stará panna stéblem lechtaná
Z povzdálí z ticha spod oblak
Tak střelhbité že nevrhají stín
Se tomu smějí šipky vlaštovčí:
Zdá se že v letu nebrání jim vzduch
A není starost co v nich dovádí

IX

Jako když dítě kápne na piják:
V tu ránu slepcům soumrak na oknech
Maluje tesknou oranžúru bible
Podříml osud houstnou náhody
A v srdci které nepřemýšlelo
To náhle hrkne jako v hodinách
Po všem se sápe nic mu není dost
I kdyby mělo jako tatrman
Kutálet sudy chrastit rolničkou

X

Marnivý Čase! Vždycky z nejhezčích
Vždy nový svěží jinoch metuzalém
Ahasver faustus donchuán
Jenž pálí mosty zametá jak liška
Otisky sladkých rukou stopy noh
Z včerejších koturnů mě vyzouváš
Ze škrpálů které jsem protančil
Ve veteš měníš věčné obrazy
Abych v jiných vteřinu žil —

(Stopy v mracích které unáší vítr)

Jako august v kupoli tvého cirku
Nastavuji tvář paprsku světla
Aby někdo v dálce moh číst
Neboť pořád jsou odněkud ke mně upřené
             oči

(Stopy v rose rozdupané jitřními jeleny)

XI

Tak je psu když ho pán doma zamkne
Ve světnici kde každá věc
Šílenou vůní připomíná pána
A sám se prochází pod širým nebem
Jen obojkem se připomíná psu

(Stopy v listí jež se převrací z líce na rub)

XII

Taky ten který ví se zapomíná
I kdyby sčítal po minutách dny
Pomine Chvíli kterou nehlídal:
Potkala mě: Jsem Dítě Věčnosti! A pomrkává
Dělej co umíš ale pospěš si!
Jablko chutná život ze své stopky
Nic není věčné všecko uplyne
Všeho je do času a všechno žije
K věčnosti prchá to co pomíjí

Nestačil jsem jí byla dlouhá
Nejdelší Chvíle mého života
I ptal jsem se jí: Odkud kam?

Odpovídala mi:

Dlouho jsi doprázdna střílel
Promeškal skřivany jarní
Minul se s labutí léta
Až pozdní podzim ti poslal
Poslední toulavou kachnu

Namítám: Hledal jsem Slovo!

Odnikud nikam tě vodí
Nedá se nahmatat prsty
Nevoní nezní a očím
Nesklene duhový most
Slovo se vyslovit nedá
Odpověď nečekej žádnou
Máš slovo měj si máš nic

XIII

Jsme ve smutku jak ostří ve střence
Snad aby se nás nikdo nechápal
Jsme sazenice pro budoucí div?
Anebo se máme zvolna usmažit
V něčí snaživé přízni vroucí lásce?

Najednou není tu s kým promluvit
Ke komu mluvit: Od té Chvíle
Rorýsi letí proti vlastním hnízdům
Aby je roznesli a samaritáni
Raněným tajmo rozvazují rány
V oprátce visí zoufalcovo Ach
Psi po setmění pokousali své pány
Hvězdy se rozpadají v hvězdárnách

XIV

Uprostřed noci přistihne nás Čas
V příbytcích draze budovaných
Když sepisujem mrtvý inventář
Pod schody sténá zedník alkoholik
V parketách vrže pokácený buk
Pod prahem hnije zašlápnutý had
A v každé stěně uhynulý kůň
Pod dlažbou hroby chudobek
Napodobené krby a pradávný strop
Byt bez bytí a prázdný plných chyb
Rak ani ryba ani trilobit
Umělá hmota z lisovaných ploutví

XV

A pojednou se máme rozloučit
S tím vším s tím ště — ničím!
S kým Panebože s kým? Kam dřív
Otočit hlavu? Soused pod paží
Si nese urnu na svou násadu
Ten sklapne diář ten se lituje
Jen dítě které vzbudí smích
Se dívá do let budoucích
A nikdo nepomyslí že je Čas
A nepomyslí na Zdrávas
Kdy Vlasatice kometa
Už lidské stopy zametá
A jenom vánek okusí
Jak voněly ty krokusy

XVI

Podzimem zkřehlý dýchám do svých slov
Pověz mi Chvíle: Kdo je oslaví?
        Ty dítě Času!

Jako když se zasní
A netuší že uvízla v mé básni
Šeptá jak z vrbového proutí:
Jsem tvoje lhůta tvoje růže z pouti

Jednou se probudit a dovtípit se:
Svou starou vestu vidět naruby
A rosničku co jako stopař šplhá
Zas po žebříčku Boží pohody
Tvůj regenschori moudrý podivín
By na pedálech u varhan
Zas doprovázel sopránový děj
Až opeřené holoubě by vzlétlo
Z holubníku jak z archy Noemovy
Tvůj starý Vořech z prašiviny
má hermelín a znovu vábí feny
Nebude kdo by se posmíval mé vášni
Jeho výsměch se neslyší
Padne pod stůl jako vybledlé karty
Tato hra omrzí a psychiatři
Proklepou nemoc vyhotoví bič
Pro kleslou duši: Posedlí
Se poženeme jako divá zvěř
Před námi v dálce nedostižný chrt
Až nás moře vyplaví na pryčnu z písku
Jak rozložený rosol nebo sliz

XVII

Má matka usne: V milosrdném snu
Můj otec náhle zvedne se jak prut
Z příkopu tmy se vyřítí jak srnec
Nazdařbůh střemhlav oko nebo zub
Bez ostruh plaše bez pobízení
Jak k cíli klusá ušlechtilý kůň
Siví holubi jeho spánků poletí napřed
Aby se zametlo a hnízda jiřiček
Osleplá starobou a pavoučím
Se otevřela jarním náletům

Brslen si bere klenot rodový
Rybíze sáhnou pro své granáty
Zvetšelá kredenc jako o veselce
Z hmoždíře vystřeluje prach
Plot ve špalíru stojí čestnou stráž
Družička střemcha sype z košíku
Bez v bílé komži pyšný ministrant
Zamává kadidlem: Jde Monsignor!
I pahýl hrušky zasažené bleskem
V kopřivách loudí: Uvidí mě Pán?
Včely jsou bez sebe: Jde hospodář!
Zbrkle se vyrojí Tu přehlídku
Předvedly mockrát ale na oslavu
teď letí znovu už zvedají Matku — —

XVIII

Čase můj purkrabí a starosto
Tisíce věcí nejsem s to   Má lhůto směnko dlužní úpise
Ať má cesta jde se mnou
Je se mnou zdravá se mnou nemocná
Ať krok co krok jak přemyslovský kůň
Nese mou tíhu se mnou brunátná
Nit Ariadny šňůra perlová
Ne pouhý plevel který vytrháš
Ať jde z mých boků k očím sklopená
Dolem se vine v pahorku se vlní
A jako jinoch neví co je závrať
A jako stařec k hrobu nachýlený
Div nepřepadne ještě mrká k nebi

XIX

Ty který vidíš Počátek i Konec
Dochvilný kate spáso loudavá
Rozkoši světa věčný kostlivče
Vějičko vášní metlo odplaty
Studnice pravdy věži přeludů
Čase můj sudí Pane vašnosto
Pohlaváre mých dnů a přísný vládce!

Jsi moje urna a mé těžítko
Kosmas všech bájí prorok archeolog
Kolumbus pevnin Hamlet ostrovů
Dromedár pouští brána krchovů
Šéflékař hňupů felčar pobudů
Figaro žertu Almaviva ctnosti
Astronaut pýchy termit velmocí
Geolog žalu horník budoucnosti

Ty který všecko všudy znáš
Tu zemi ptačí jak se otáčí
V jednom začarovaném kruhu
(Nihil novum sub sole!)
Nechceš znát petry kteří zapírali
Kdo nevyznal se toho nechceš znát
Hrdelním trestem stíháš plagiát
Milenec podob vraždíš nápodobu
Co bylo-nebylo a není vskutku
Nejen prkna co znamenají Svět
A nápovědě dala směšnou budku:
Jeviště Časem podminované
Kejklíře slova smetáš salvou smíchu

Torso, přelom 70. a 80. let