Černé pomyšlení

Chvěju se při pomyšlení,
neboť pomyšlení víc než zima a hlad
svírá mé kosti,
že ty jak víko od rakve si neseš
v patách svůj stín.
Moje silné rameno jako pochva
tě dosud nad hladinou drží
a — podobno lisu — vymačkává
z tebe zář zřetelnosti
napřáhlé k vidoucím.

Jestli se vrátíš cestou bludných trav,
zelených misijí, přišlých v kamenný zmar,
v žule slov ustydlou krásu,
na kterou dýchám ústy,
spatříš jako svou vlastní.