POČÍNÁ SĚ KRONIKA ČESKÁ I\.
POČÍNÁ SĚ KRONIKA ČESKÁ I\.
Mnozí pověstí hledajú,
v tom múdřě i dvorně činie,
ale že své země netbajú,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Neb by sě do nich které cti nadieli,
své by země knihy jměli;
z nich by svój rod veš poznali,
okud jsú přišli, vzvěděli.
Jáz těch knih dávno hledaju,
a vezdy toho žádaju,
by sě v to někto múdrý uvázal,
všě české skutky svázal.
A dotad sem toho žádal,
donid sem toho prve nezbádal,
(ež) v to sě nikto nechce otdati;
proto sě sám v to drbiu uvázati.
II.
Ale věz, že-ť úsilno jesť tuto kroniku psáti,
že-ť drbiu z rozličných jednu shledati.
Neb to za jisté povědě,
že-ť nikděž celé kroniky nevědě;
neb-ť jejie vši písaři ne velmi sú snažni byli,
pro to sú jie mnoho opustili,
jedno o svém kraju, a jiného málo mluviece,
jiného mnoho opustiece,
a někde velmi krátiece,
a tiem pravý sled tratiece.
III.
Nalez kroniku u knězě starého v Boleslavi,
ta všecky jiné oslaví,
ta mi jistě Vlastiny boje zpraví,
mnoho neznámého vypraví.
Proto, budeš-li pražskú neb břevněvskú kroniku čísti,
tiemto sě právě ujisti,
že na niej jesť méně postaveno,
ale slov viece mluveno.
Opatovická ta často blúdí,
ač i viece mluví, však tobú slúdí,
Vyšehrazská ta mi sě najméně sliúbila,
najlepšie na Boleslavi byla.
To račtež všickni věděti,
ež té chciu sě podržěti.
Ale nalezneš-li kde co jinak, než tuto, mluveno,
věz, ež to jesť mú voliú neproměněno,
ale, jakž to jesť tam postaveno,
takež-ť jesť i mnú ustaveno.
IV.
Řěči prázdné, jelikož mohu, mysliu ukrátiti,
avšak smysl celý mysliu položiti,
aby sě tiem mohl každý raději učiti,
k svému sě jazyku viece snažiti;
neb uslyšě múdrý řěč múdrú, múdřejí bude,
tužebný tiemto túhy zbude.
Jáz tuto sprostně položiu
a na to lepšieho prošiu,
aby pro našie země česť
i pro našich nepřátel lesť
opravil mú řěč rýmem krásným
a oslavil hlaholem jasným,
a mne tiemto nehaněje,
řka: „Plete sě v to, a neuměje.“
Jáz sě v tom sám dobřě znaju,
kromě že-ť o svém jazyce velmi tbaju.
To mě jesť k tomu vzbudilo,
i mě k úsiliu připudilo.