XLVII\.       

Spytihněv s světa snide,

bratr jeho Vratislav na kněžský stolec vznide.

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po čtyřech dcát čtvrtého,

toho léta taký hlad vznide,

že pro-ň třetina liuda snide.

Tehdy ciesař Jindřich Třetí v Římě bieše,

jeho ciesařová k němu jdieše.

Když skrzě Mediolán jedieše,

mediolanská obec ju zabiti chtieše.

Múdřejší toho učiniti nedachu,

však jejie koniu ocas uřězachu.

Proto sě Mediolánu ciesař položi,

to na svej mysli uloži.

že ot města nechce otjeti,

donidž j’ho nebude jmieti.

Ciesař káza kněziu českému u sebe býti.

I jechu sě u městě i u vojscě mluviti,

že ciesařovi jedú liudie na pomoc,

jichž každý jmá pěti mužóv moc,

a ti sú tak velmi liútí, ež ti jedie jiné liudi.

Kací sú to liudie, každý vsudi!

Když to Čechy vzvěděchu,

že ty pověsti o nich jdiechu,

když sě k městu přiblížichu,

tu lesť oni učinichu.

No rožny vzěchu těsto jako děti,

to jim do sebe dachu viděti,

že to lakomě jediechu.

By Čechóvé děti jedli, Vlaši mniechu.

Pověsť o nich veliká jdieše,

město sě jich velmi bojieše,

řkúc: „Hubená jesť ta máti,

kteráž s svým dietětem liudí těchto smie doždáti.“

Čechóvé, jakž k městu přijidú,

mociú tu řěku přěbřidú;

neb Odolen z Chyš nalezl jim byl brod,

a tiem sě vzmohl ten rod.

Čechy krabošky sobě učinichu,

pod nimi valem města dobychu.

Neb když Čechóvé po řebří na zeď leziechu,

by črtie lezli, Vlaši mniechu.

Oni se zdi vši běžiechu,

utkati jich nesmějiechu.

Čechóvé, chtiece ciesařové hanby pomstiti,

učinichu skutek, o němž mě hanba mluviti.

Tu sě fíkóv z prstóv jechu činiti:

podáš-li ho Vlachu, chce-ť sě o to zabiti.

Neb ktož chtěl v tom městě živ býti,

ten musil kobyle vytrhnuti fík ústy z říti.

Čechóvé v městě prví biechu,

z města najlepšie klenoty vzěchu.

Ješče stojí na hradě u svatého Víta noha sviecnova,

pravie, by byla Šalomúnova.

Tu sú byli Mediolaněné z Jeruzalema vzěli,

když sú byli s Titem a s Vespezianem na Židy jeli.

Móžeš tu nohu, ač chceš, přěd oltářem ohledati.

To věz, že nynějšie dielo nemóž sě jiej vrovnati.

Poděbrazští prví lézti směli,

pro to sú ot knězě řebřiu na ščítě přijeli.