XLI\.
XLI\.
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
A sedlka krásna velmi bieše,
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejiej krásě diviti stoje,
a inhed ju sobě za knieniu poje.
Ta knieni šlechetná bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni j´mu z toho za zlé počěchu jmieti.
Kněz věcě: „Páni, račte slyšěti!
Z chlapóv šlechtici bývajú
a šlechtici syny chlapy jmievajú.
Neb ostaralé střiebro šlechtu činí,
a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.
Vyšli srny všicni z otcě jednoho,
a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.
A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena,
bude Božěna má žena.
Raději sě chciu s českú sedlkú smieti,
než královnu němečskú za ženu jmieti.
Vře-ť každému srdcě po jazyku svému,
a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.
Němkyně němečskú čeleď bude jmieti,
a němečsky bude učiti mé děti.
A proto bude jazyka rozdělenie,
a inhed země jisté zkažěnie.
Páni, neviete dobra svého,
lajúce mi z malženstva mého.
Kde byste řečníky brali,
když byste přěd knieniú stáli?
Když z Božěny syna jměl,
tomu byl Břěčislav vzděl.