XLI\.       

Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.

Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše,

uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,

bosa i bez rukávóv rúcho práše.

A sedlka krásna velmi bieše,

a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.

Počě sě jejiej krásě diviti stoje,

a inhed ju sobě za knieniu poje.

Ta knieni šlechetná bieše,

sobě jmě Božěna jmieše.

Páni j´mu z toho za zlé počěchu jmieti.

Kněz věcě: „Páni, račte slyšěti!

Z chlapóv šlechtici bývajú

a šlechtici syny chlapy jmievajú.

Neb ostaralé střiebro šlechtu činí,

a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.

Vyšli srny všicni z otcě jednoho,

a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.

A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena,

bude Božěna má žena.

Raději sě chciu s českú sedlkú smieti,

než královnu němečskú za ženu jmieti.

Vře-ť každému srdcě po jazyku svému,

a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.

Němkyně němečskú čeleď bude jmieti,

a němečsky bude učiti mé děti.

A proto bude jazyka rozdělenie,

a inhed země jisté zkažěnie.

Páni, neviete dobra svého,

lajúce mi z malženstva mého.

Kde byste řečníky brali,

když byste přěd knieniú stáli?

Když z Božěny syna jměl,

tomu byl Břěčislav vzděl.