XCVI\.     

Když král tomu násiliu v zemi býti přěpusti,

Bóh na krále tento nedostatek spusti,

že v svú radu Němcě počě púščeti,

jich rady je sě velmi držěti.

Na to jej němečská rada přěmože,

že Rudoltoviciu k říši pomože,

jehož otec byl zabil otcě jeho.

Proti věrných radě na svú hlavu vsadi vraha svého.

O věrných radě nerodě tbáti,

i počě Albrechtovi liudí i střiebra sláti.

To bylo zjevné znamenie

božieho syna rozhněvánie,

že byl tak ohlúpen smysl jeho,

ež za přietel jmieše vraha svého.

Albrecht s Čechy krále říšského Adolfa zabi.

Kak sě jměl v tom boju Smil Ojieřovic, i dnes mluvie Švábi.

Tehdy biskup Řehoř snide,

na biskupi stolec kněz Jan vznide.

Ot Albrechta, krále jednookého.

Když Albrecht s Čechy své nepřátely pobi,

když českým střiebrem i zlatem říšě doby,

počěchu Němci měščěné k němu listy sláti,

jej na svého krále do Čech zváti.

Když Albrecht v říšiu sě silně uváza,

na českého krále práva potáza,

že mu nechce hor střiebrných dáti,

ni chce j’mu najlepších tří měst v svej zemi vzdáti.

To královi českému škodno bieše,

že v svej radě Němcě jmějieše;

což sě s nimi uradieše,

to Albrecht inhed vzvědieše.