XI\.       

Po pól létu mužie sě ostrabichu,

smolníkóv i koní sobě dobychu;

však dievek bojem podstúpiti nesmějiechu,

ale blíz jich hrad postaviti chtiechu.

Dievky je dvakrát otpudichu,

až však takto je přělstichu.

Mužie lstiú přěd Liubiciu padú.

Tehdy dievky, vzemšě radu,

podjemšě sě z svého sboru,

jedú bránit svého dvoru.

Mužie síly sě bojiece,

v Liubici lahú, sě tajiece.

V tu dobu Přěmysl s svú radú

připraviv, což slušie k hradu,

jedné noci vzvede dřěvem hrad,

jemuž vzděchu Vyšehrad.

S toho válechu let pěť,

a’ž mužóm by úzek svět.

Neb dievky mužóv na hradě nejmiechu,

proto sě zrády nebojiechu;

ale dievky na Vyšehradu biechu.

Když mužie kam jeti chtiechu,

dievky dievkám pronesiechu;

tak na cěstě dievky mužě ztepiechu.

Také k ženám jdieše Vlastin list,

pro-ňž nebieše sobú i jeden muž jist.

Neb veliká túha v zemi bieše,

z jednoho slova žena mužě tepieše.

Tehdy mnoho mužóv nalezachu na loži

zbodených noži.

Proto v noci stáju

jmievachu často v hustém háju,

aby dievčie liuti zbyli

a životóv neztratili.

Panie cné válkú sě stydiechu

a jim za bláznovstvo jmějiechu.

Některé sě k tomu nepřimluviechu,

neb tajně s Vlastú svěť jmějiechu.

To mužie ot žen trpiechu;

pravé ženy jim věrny biechu.

V tom chvaliu mužě toho věka;

neb sú ot múdrých dóstojni dieka,

že i jeden muž nedal své cnej paniej zlé zlým užiti,

ni který chtěl jie tiem uhaniti,

řka: „Necná činí podle svého práva;

požídajte, ať jesť má cná žena dlúho zdráva,“