XCIX\.     

Co-ť pak Čechy učinichu!

Svého vraha sobě za kněz zvolichu,

Rudolta, vévodu rakúského,

Albrechtova syna, krále říšského.

Vrah nemóž dobřě učiniti!

Jsa český kněz, chtieše všě české pány zbíti.

Ktož tomu nechce věřiti,

a chtěl-li by tiem jist býti,

otěž pana Jana Wartmberského

neb pana Jindřicha Lipského.

Kněz Rudolt kněžsky sě u štola jmieše,

v jeho kuchyni kašě vzdy vřieše.

Snad to pro lékařstvie činieše,

neb mdlého života bieše.

Tehdy pravě královně,

té šlechetně Václavovně,

s násilím s hradu Prahy vedú,

u podružstvie do města uvedú.

Snad že jejú otec též sirým pannám činil bieše,

Bóh otcóv hřiech nad dětmi mstieše!

Pak kněz Rudolt na pana Bavora jede,

na tej vojně v Ohraždějovicích snide.

Neplačte ho, české děti,

neb račte to jistě věděti:

by-ť byl pobyl ten kněz živ déle,

byla by pošla mezi pány veliká mele.

Listy jim po vóli dáváše,

ale jich zlého chytřě hledáše.

Neb tak j’mu bieš‘ otec kázal,

by o českej prosbě nic netázal,

a řka: „Daj Čechóm bělpucha a črnidla do vóle,

opěť jim otejmeš, šíju jim mečem ohole.“

Tehdy Vilém Zajiec srdce udatného,

nelstivý přietel jazyka českého,

doby Křivokláta, hradu králového,

i zbavi ten kraj plena švábského.