VII\.
VII\.
Jakž brzo Liubušě doje,
Liubušě jej za muž pojě.
Přěmysla páni velikými dary ctichu,
knězěm jeho učinichu.
Přěmysl bieše múdré mysli,
on s Liubušiú všě právo zemské zamysli.
Tehdy Liubušě povědě:
„Jáz ti jedno miesto vědě,
to bude slovútno po světu,
jako slunce v svém osvietu.
Pomněte všickni slova mého!
Vyndeta dvě olivě zlatiej z něho,
Václav bude jmě olivě prvej,
a Vojtěch olivě druhej.
Tě ot pokolenie mého
vendeta až do královstvie nebeského.
Tě to město oslavíta,
a juž pohřebená všiu zemiu obráníta.
O Praze založení.
Stavte město, to vem kážiu,
tu kdežto jáz vám ukážiu:
u Vltavy pod Petřínem,
kdež tesař činí práh s svým synem.
Pro práh městu vzdějte Praha.
Toho města bude veliká dráha.
Neb jako kniežata i králové,
liudie silní jako lvové,
proti prahu klanějú hlavu,
aby ju jměli zdravu:
takež proti Praze, městu mému;
neb bude česť i chvála jemu.“