VII\.       

Jakž brzo Liubušě doje,

Liubušě jej za muž pojě.

Přěmysla páni velikými dary ctichu,

knězěm jeho učinichu.

Přěmysl bieše múdré mysli,

on s Liubušiú všě právo zemské zamysli.

Tehdy Liubušě povědě:

„Jáz ti jedno miesto vědě,

to bude slovútno po světu,

jako slunce v svém osvietu.

Pomněte všickni slova mého!

Vyndeta dvě olivě zlatiej z něho,

Václav bude jmě olivě prvej,

a Vojtěch olivě druhej.

Tě ot pokolenie mého

vendeta až do královstvie nebeského.

Tě to město oslavíta,

a juž pohřebená všiu zemiu obráníta.

O Praze založení.

Stavte město, to vem kážiu,

tu kdežto jáz vám ukážiu:

u Vltavy pod Petřínem,

kdež tesař činí práh s svým synem.

Pro práh městu vzdějte Praha.

Toho města bude veliká dráha.

Neb jako kniežata i králové,

liudie silní jako lvové,

proti prahu klanějú hlavu,

aby ju jměli zdravu:

takež proti Praze, městu mému;

neb bude česť i chvála jemu.“