LXXVI\.     

Toho léta kněz Vladislav snide,

syn jeho Přěmysl na otcóv stolec vznide.

Ten počě nemúdře mluviti,

řka: „Vy, Čechy, i s Bohem nemóž’te mne z země vypuditi.“

Pro to slovo chtiechu jej Čechy zabiti:

kněz, kryv sě dlúho, musi z země jíti.

Když kněz v ciesařově dvořě stojieše,

donidž stravu jmieše, dotud ctěn bieše,

ale když nic nejmějieše,

za jiného chlapa stojieše.

K tomu jej jeho chudoba připudi,

že svój život robotú vztrudi.

V Řezně kolem vz hóru kamenie tiehnieše

a v tom ze dvú peněžiú cělý den stojieše.

S knězěm Smil Světlík bieše,

ten s knězěm v kole chodieše.

Jeden mu mzdy nerodi dáti;

nedobyv právem, je sě Bohu žalovati.

Kněz sě na svój stav rozpomanu

a to mu na mysli tanu,

že pro jeho řěč nemúdrú Bóh na-ň to přěpustil.

Je sě s pláčem prositi, by mu to Bóh otpustil.

A když v tom stavu v Řezně biesta,

jeden den svatý jiesti nic nejmiesta.

Vládař, jenž sobě jmě Bořek jmějieše,

ten kněziu ovšem věren bieše;

ten knězě v Řezně naleze

a zlata j’mu sto hřiven přinese.

A když kněz to uzřě zlato,

věz, kako-ť on tbáše na to!

Kakž chud ovšem bieše

a jiesti nic nejmějieše,

usmiev sě, počě Smila tázati,

umie-li zlato plavati?

Smil, mysle, kako za zlato chleba kúpiti,

směje sě vece: „Bylo by toho pokusiti.“

Kněz vecě: „Hlediž na to!“

i vrže v Dunaj zlato.

Smil s své hlavy vlasy dera,

vecě: „To letí! Hera črte, hera!“

I je sě Smil na knězě hněvati,

kněziu velmi porokovati,

řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti?

By svátek nebyl, pro kus chleba musil by cělý den hlinu miesti.“

Kněz vecě: „Toho nechciu učiniti,

raději budu v kole choditi.“

Tak svej chudobě sě nasmiesta,

neb každý den z chleba slúžiesta.

To-ť bieše na-ň Bóh přěpustil,

že nemúdrú řěč z svých úst vypustil.

Když sě poká svého hřiecha,

přijide mu božie útěcha.

Páni češčí po-ň poslachu,

zemiu jemu opěť vzdachu.

Kněz je sě svých milovati

a o Němcích nic netbati.