XXXIX\.       

Proč ten hrad byl u púšči postaven,

proč-li jesť byl pust ostaven,

tak že k němu i cěsta nebyla,

proč sě jesť to stalo, kronika němečská mě jesť tomu naučila.

Tu sem četl, že z Aldemburka hrabie mladý bieše,

ten v ciesařově dvořě za obyčěj stojieše.

I počě ciesařovnu milovati,

a ona, by jeho milovala, je sě jemu zjevovati.

Snúbiti jie u ciesařě nesmějieše,

nebo jiej roven nebieše.

A tak milostiú nzieše,

a ciesařovna také pro-ň túhú schnieše.

K tomu ji připudi silná milosť,

že ji nadjide taká vilosť,

jež často při takých bývá;

nebo řiedko kto milosti tajné dobrým zbývá.

Ciesařovi své hrabstvie prodá.

Když mu ciesař penieze da,

je sě po pustých lesiech túlati,

sličného hradiščě hledati.

Nalez horu, je sě hradu stavěti,

postaviv hrad, je sě ztravy voziti,

júž by mohl za sto let živ býti.

Dospěv jím, káza všě dělníky zbíti.

Pak všiucku čeleď v jeden dóm vlúdi,

zapřev je, zežže ohněm všě liudi.

To učini pro tu radu,

aby nikto nevzvěděl toho hradu.

V tom jesť velmi zlú radu jměl,

že nikomému věřiti nesměl.

Potom ciesařovnu unese

a na svój hrad ju tajně vnese,

na němž jesť sám s niú za pět‘ let tajně seděl,

až jeho i žádný člověk nevzvěděl.

Sta sě, že ciesař v Režně dvorem bieše,

vyjev na lov, sám po lesu blúdieše.

Nevěda, co sobě zdieti,

žádáše, by mohl někde ves viděti.

Po potoku nahoru počě jíti,

až sě mu uda pod ten hrad podjíti,

na němž jeho dci s jeho zetěm bieše.

Uzřev hrad, pojide k mostu spěše,

i počě velmi prošiti,

by jeho ráčili vpustiti;

neb juž tři dni nejedl bieše,

a děšť studený na-ň jdieše.

Hosti na hrad upustista,

jakž mohúc najlép, jej uctista;

neb jima juž v děk člověk přišel bieše,

a protož jej hrabie i ctieše.

Neb juž pět let člověka neviděla biesta,

noviny ráda zvěděti chtiesta.

I jesta sě o ciesařovi tázati.

On, jako o jiném, o sobě křivě počě otpoviedati;

neb ciesař, je dobřě znaje,

mluvieše, jako o ciesařovi nic netbaje,

řka: „Či toho nevieta,

že jesť sšel s tonoto světa?“

Ciesařovna otpovědě:

„A vech! Kako to ráda vědě;

neb toho jemu přěju ráda,

by sě mému milému nestala pro-ň váda.

Téhož bych přála všemu rodu svému,

bych tiem učinila mír svému milému.“

Otšed ciesař s hradu, na vojnu zapovědě,

kniežatom svého bezděčného zěti povědě.

S úsilím k hradu cěstu proklestichu,

a přěd hradem sě položichu.

Ciesař zěti káza povědieti,

řka: „Slušie tobě to věděti,

že-ť sem jedl chléb tvój;

ale že’s ty bezděčný zěť mój,

na život ti otpovědaju

i o dceři-ť ničs netbaju.“

Když sě hrábí brániti bieše,

čím by sě bránil, nejmieše;

neb všěcky tětivy zetlely biechu,

a z čeho by jiné učinili, nejmiechu.

Juž hrad na ztraceniu bieše,

by sě byla ciesařovna nedomyslila spěše

na zábradlech státi

a takto volatí:

„Vězte, že-ť po mém milém nechciu živa býti;

nezabje-li mne jiný, chciu sě sama zabiti.“

Kniežata sě za ni k ciesařovi přimluvichu

a jima milost dobychu.

Hrabie s ciesařovnú přěd ciesaře jide:

vzpodjem most, hradu se všiem sbožím otjide.

Přěd sieniú své všě klejnoty běsta schovala,

jedno že sě sama na ciesařovu milost‘ dala.

A tak ten hrad byl i opustěl,

až na-ň kněz Oldřich byl i vzněl.