X\.       

Když sě dievky svykú,

na koních jezditi obykú,

jechu sě země pleniti

a všě mužě pořád bíti.

V div sě dievčie srdcě proměnichu,

že proti mužóm jako kámen biechu.

I jedna přátel nebránieše,

dci na svého otce vnadieše.

Kněz Přěmysl to da všiej zemi věděti,

ale mužie nevědiechu, čso tomu sdieti;

neb oděnie nejmějiechu

a na jich koních dievky jezdiechu.

Však, jakž mohúc, sě mužie sebrachu

a přěd Děvín sě brachu,

mniec, ž’by dievky měchýřem zahnali

a mniece, ž’by jich na hradě nedočakaly.

Přěmysl nerodě s nimi jíti,

řka: „Mój rod nechce toho škodú užiti;

neb vědě, že dievčie lsti nemóžete zbýti,

a ot nich vám jesť pobitu býti.

Ž’by mě v prvém boju pobily,

mój by rod nepřietelie skoro zbili.

Proto s vámi nechciu jiti,

ni vám raziu s nimi sě sníti.“

Mužie jeho rady netbachu,

proti jeho vóli přěd Děvín sě brachu.

Mužie, když ten hrad uzřěchu,

dievkám sě přěvelmi vsmiechu.

Kdežto Bojiště slove, za Vyšehradem stojiechu.

Dievky, když je dobřě sezřěchu,

všecky sě tu poradivšě,

a u vieře sě utvrdivše

pojidú s Vlastú, nápřěd mocnějšie

postavivše, u prostřed múdřějšie.

A když na poli stojiechu,

a juž bojovati chtiechu,

Vlasta na koniu s oščěpem a v turniech stojieše

a svému vojsku tak mluvieše:

„Ó dievky, šlechetné stvořenie!

Vás na světě šlechetnějšieho ničs nenie!

Držte sě šlechetenstvie svého,

dobývajte sobě slova dobrého.

Buď vám milo úsilie málo pojměti

a skrzě to věčný pokoj jmieti.

Ač je nynie potepemy

věčnú chválu i paměť vezmemy.

Budem sobě mužě voliti,

kdy chtiec, budem je bíti.

Budem jako amazonské panie.

Ty sú poručily mužóm oranie,

a samy zemiú vládú.

Ty sú jměly s ciesařem Cyrem svádu,

ty sú toho ciesařě ctně pobily,

a jemšě jej sú ve krvi utopily,

řkúc: ,Krve si žádal, krev pí,

viec na světě liudí nebí.‘

Ty sú sě proti Alexandrovi udatně jměly,

a s jinými králi sú sě bíti směly.

A jmajú toho česť po světě i chválu,

pojměvšě u boju práciu malú.

Též vám, panny šlechetné, slušie učiniti!

Nebo dámy-li sě nynie těmto bradáčom zbíti,

budú šlechetnými pannami chlapi smiech pobíjeti,

a viec ny mužie budu za robotné jmieti.

Bí každá jako psa bratra a otcě svého,

aby mohla sobě dobyti života pokojného.

Lépe by bylo nám ctně zbitu býti,

než těmto chlapóm bradatým na milosť jíti!

Ale bude-li která ot nás běžeti chtieti,

věz to, že s námi tovařišstva nikdy nebude jmieti.

A moci-li kdy ju budu jmieti,

smrti nemoci bude zbýti.

A bude-li která jata,

jáz jmám dosti Liubušina zlata,

a to vám za jisto praviu,

že to všecko pro vy jednu ztraviu.“

A jakž té řeči brzo přěsta,

tak sě inhed hnuchu s toho miesta.

A jakž na muže vynikú,

tak všěcky plavecky křikú.

Obsuchu mužě dievčie střěly,

Vlasta mužě oščěpem rozděli.

Dřieve, než svých opěť dohna,

sedm lepších oščěpem prohna.

Hajtmanice.

Mlada, Hodka a Svatava,

Klimka, Vracka a Častava

tu podle své knieně vždy biechu,

a dobrodružsky sě ovšem jmějiechu.

Mužóm do smiechu nebieše,

na tři sta mužóv juž ležieše.

A by tu blíz les nebyl,

i jeden by z mužóv nezbyl.

Na Vlastu sě i jeden nevrátil:

nerad bych jiej byl skopka rozvrátil.