I\.       

Když vešken liud pro svú vinu

kromě osmi vodú zhynu,

ti, jižto běchu ostali,

ot vzchodu slunečného vstali.

Ku poledniu vždy sě brachu,

nebo bychu plni strachu,

potopy sě vždy bojiece,

sami sobě v tom nevěřiece.

Když na jednom poliu biechu,

jemužto Sennar diechu,

tu nemúdrú radu vzěchu

a právě podobnú k smiechu,

řkúc: „Postavimy věžiu sobě,

ta buď vz výšiu až do nebě.“

A když tu věžiu děláchu,

tvrdými cihlami ju skládáchu,

klí miesto vápna jmějiechu,

všickni jednu řěč mluviechu.

Bohu jich dielo sě nesmili,

i jich jazyky tako zmýli,

(ež) bratr bratru neurozumě,

ale všeliký svú řěč jmě.

Tu svého diela přěstachu,

a druh ot druha sě brachu.

Každý těch sobě vlast ustaví,

ot těch sě vzněchu rozliční nravi.

Ti sobě osobichu země,

jakž i dnes jmá každá své jmě.

Mezi jinými Srbové,

tu kdežto bydlie Hřěkové,

podle moře se usadichu,

až do Říma sě vzplodichu.