XXXII\.
XXXII\.
Pak Boleslav Hutí snide,
jeho syn Boleslav na stolec vznide.
Polúči sě svatý ze zlého a milostivý z liútieho.
Kostelóv diva dcěti v Čechách postaví,
mládí Boleslav ustavi.
Almužny veliké cińiese,
křesťanstvo velmi lodieše.
Jmějieše sestru děvojnu, tej diechu Mláda,
ta bieše božiej cti velmi ráda.
Ta jide do Říma v kniežěciej dráze,
i doby biskupstva na Praze.
Ta zákon svatého Benedikta do Čech přinese,
k svatému Juřiu mnoho panen snese.
Prvý biskup mnich, ten Sasic bieše,
a Dětmar jménem slovieše.
Druhý svatý Vojtěch, ten také mnich bieše.
Otec jeho jmě Slavník jmějieše,
matka jeho Střezislava bieše,
sestřenec kněziu zlickému bieše.
(Slavník ten v Liubici dvorem sedieše.)
Ale že cti netbajieše,
Strachkvasovi mnichu biskupstva postúpiti chtieše,
ale Strachkvas přijieti nerodieše.
Tehdy mu svatý Vojtěch povědě:
„Synku, jáz to dobřě vědě,
ty nynie moha, i nechceš přijieti,
potom budeš chtieti,
a nelzě-ť bude jmieti.“
Svatý biskup chtieše liud pohanských obyčějóv odvesti,
chtě jej ke křesťanským obyčějóm přivesti,
by v pravé manželstvo vstúpili,
a pohřeb u svatých jměli
a trhu v neděliu nedieli,
liudi robotných nejměli.
Když kopřiv z své zahrady nemož‘ vypleti,
musi všiu zemiu zakleti.
Zaklev zemiu, svatý Vojtěch do Říma jide,
proti jeho voli Strachkvas na biskupin stolec vznide.
Když jeho na biskupstvo světiechu
a kněžie okolo jeho stojiechu,
črt v Strachkvas vstúpi;
doniudž duše, dotud z něho nevystúpi.
Pak svatý Vojtěch do Čech sě vráti,
otklev zemiu, do Polan jide, chtě tam kázati.
Opět zaklev zemiu, do Prus jide,
ottud s korunu mučenníkovú k Bohu dojide.
To sě sta léta od narozenie božieho
po devieti set po devieti dcát šestého.
Z jeho smrti ciesař Čechy vini,
bez jich děky Tekdaka biskupem učini.
Kněz Boleslav snažně Bohu slúžieše,
pro to sě jemu vezde dobřě vedieše.
Polany tehdy pevně pobi
a všie země až do Krakova doby.
Na Krakově posádku posadi,
jiné tvrze Čechy osadi;
neb svoboda veliká bieše
proto česť i sbožie jmejieše.