LXXXV\.
LXXXV\.
Král Václav ščedrý bieše,
ale Němcě velmi plodieše.
Pro to sě někteří páni proti králiu vzdrastichu
a syna Přěmysla proti jemu vzbudichu
léta ot porozenie Jezu Krista milého
po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcát osmého.
Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše,
ten Ctibor „múdrá hlava“ slovieše.
Toho rady v zemi poslušno bieše,
však často nemúdřě mluvieše,
řka: „Jáz mohu radu i Bohu dáti;
mohl by mě rád v svú radu pojímati.“
Opěť řka: „Musil by Bóh mnoho mysliti,
by mě mohl chudá učiniti.“
Ten knězě, Přěmysla proti otciu vzbudi,
a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.
I je sě kněz měst dobývati
a svého otcě hanby hledati.
Všecka země s knězěm bieše,
král Boršě a Havla a málo starých jmieše.
S těmi, jakž moha, král sě bránieše,
ale kněz po zemi volně jezdieše.
Ti, již tehdy s knězěm biechu,
ti Havlovi a Boršovi žžiechu.
A kdež Němcě potkachu,
inhed mu nos uřězachu.
Boreš s Havlem z země jedesta,
mnoho liudí s sobú přivedesta.
Tehdy kněz přěd Mostem ležieše
a Boršovi sbožie žžieše.
Tu ta pány knězě podstúpista
a udatně j’ho pobista.
Ta dva pány jesta sě za knězem jezditi,
kněz sě nemože opraviti.
Kněz s svými pomocníky otciu na milosť jide,
jedno Ctibor s svým synem z země vynide.
Král káza svého syna s jeho milostníky k objedu pozvati,
káza jim královy objed dáti.
Když za stolem vesele sediechu
a sobú juž bezpečni biechu,
král posla všěm ryby bez hlav syrové.
Uzřěvše to, sědú jako zmámení vlkové.
Knězě střiebrnými okovami okovachu,
jiné všěcky u věžiu umetachu.
Kniežata knězě z vězenie vypravichu,
ale jiní ze tři léta u vězeniu bychu.
Němci Ctibora rádi přijechu,
bezpečenstvie mu dávajíc, velmi jej ctiechu.
Pak jej i s synem královi prodachu,
do Prahy je svázána poslachu.
Král káza Ctiborovi na Petříně prknem hlavu dolóv sstrčiti,
syna Jarošě na kolo vzbíti.
Ten, jenž dieše, by mohl i Bohu raditi,
neumě sebe ni syna smrti zbaviti.
Když Ctibor na smrť jdieše,
tuto řěč k liudu mluvieše:
„Kterýž chce zbýti všeliké strasti,
neroď prsta mezi dřvi a podvoj klásti.
Jakž jistě věz, že tě uskřine,
takež všě přátely hněv mine.
To mieniu, ktož chce bez škody ostati,
neroď u přietelskú svádu sě uvázati.
Řci: ,Svoji sě psi hryzte,
a ciuzí nepřistúpajte.‘
Že jesť to pravda, svú smrtiú žehnach:
běda mně nebohu, že tak pozdě znamenach.“