LXXXV\.     

Král Václav ščedrý bieše,

ale Němcě velmi plodieše.

Pro to sě někteří páni proti králiu vzdrastichu

a syna Přěmysla proti jemu vzbudichu

léta ot porozenie Jezu Krista milého

po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcát osmého.

Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše,

ten Ctibor „múdrá hlava“ slovieše.

Toho rady v zemi poslušno bieše,

však často nemúdřě mluvieše,

řka: „Jáz mohu radu i Bohu dáti;

mohl by mě rád v svú radu pojímati.“

Opěť řka: „Musil by Bóh mnoho mysliti,

by mě mohl chudá učiniti.“

Ten knězě, Přěmysla proti otciu vzbudi,

a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.

I je sě kněz měst dobývati

a svého otcě hanby hledati.

Všecka země s knězěm bieše,

král Boršě a Havla a málo starých jmieše.

S těmi, jakž moha, král sě bránieše,

ale kněz po zemi volně jezdieše.

Ti, již tehdy s knězěm biechu,

ti Havlovi a Boršovi žžiechu.

A kdež Němcě potkachu,

inhed mu nos uřězachu.

Boreš s Havlem z země jedesta,

mnoho liudí s sobú přivedesta.

Tehdy kněz přěd Mostem ležieše

a Boršovi sbožie žžieše.

Tu ta pány knězě podstúpista

a udatně j’ho pobista.

Ta dva pány jesta sě za knězem jezditi,

kněz sě nemože opraviti.

Kněz s svými pomocníky otciu na milosť jide,

jedno Ctibor s svým synem z země vynide.

Král káza svého syna s jeho milostníky k objedu pozvati,

káza jim královy objed dáti.

Když za stolem vesele sediechu

a sobú juž bezpečni biechu,

král posla všěm ryby bez hlav syrové.

Uzřěvše to, sědú jako zmámení vlkové.

Knězě střiebrnými okovami okovachu,

jiné všěcky u věžiu umetachu.

Kniežata knězě z vězenie vypravichu,

ale jiní ze tři léta u vězeniu bychu.

Němci Ctibora rádi přijechu,

bezpečenstvie mu dávajíc, velmi jej ctiechu.

Pak jej i s synem královi prodachu,

do Prahy je svázána poslachu.

Král káza Ctiborovi na Petříně prknem hlavu dolóv sstrčiti,

syna Jarošě na kolo vzbíti.

Ten, jenž dieše, by mohl i Bohu raditi,

neumě sebe ni syna smrti zbaviti.

Když Ctibor na smrť jdieše,

tuto řěč k liudu mluvieše:

„Kterýž chce zbýti všeliké strasti,

neroď prsta mezi dřvi a podvoj klásti.

Jakž jistě věz, že tě uskřine,

takež všě přátely hněv mine.

To mieniu, ktož chce bez škody ostati,

neroď u přietelskú svádu sě uvázati.

Řci: ,Svoji sě psi hryzte,

a ciuzí nepřistúpajte.‘

Že jesť to pravda, svú smrtiú žehnach:

běda mně nebohu, že tak pozdě znamenach.“