LV\.     

Zeměné poslachu po knězě Bořivoje moravského,

po strýcě bratra knězě českého.

Toho sobě knězěm zvolichu,

na kniežecí stolec jej vsadichu.

Svatopluk, bratr jeho, tehdy mu nepřietel bieše,

pro to bratru kněžstva českého nepřějieše.

Pro to Svatopluk své věrné po Čechách rozesla,

zvlásti Budivoje, chytrého posla.

Ten sě moravským zběhem činieše,

českým pánóm tak mluvieše:

„Jáz Svatoplukovi nechciu slúžiti,

však pravdu mušiu mluviti.

Knězě nevědě věrnějšieho,

ani kde čiuju ščedřějšieho.

Nemóže nice zachovati;

pro to-ť mě mrzí, že, což jmá, to všě musí preč dáti,

Ale svým zemanóm přezří všěho,

proto nechciu býti člověk jeho!“

Vršovici, když to uslyšěchu,

v svej radě tako řěčechu:

„Svatopluk – to naše doba,

neb bohatá vdova bude chudá roba.

Tomu nám jesť kněžstva pomáhati!

Budem o něm nic netbati,

budem s ním jako s dietětem jhráti

a ot něho dědiny jako o pni hlívy bráti.“

Moravěné jechu se Vršovicóv dařiti

a velikých sliubóv jim činiti.

Tak Moravěné je i namluvichu,

že Vršovici Bořivoje z země vypudichu,

Svatopluka knězěm učinichu,

a to přěd ciesařem osvědčichu.

Ach, lakomstvo hubené!

Jsa vniutř zlé, proč si s vrchu zruzené?

Že pokážeš málo sladkého,

i dáš za to mnoho hořkého!

Že jmajúce knězě dobrého,

pro malý vzatek vyvrhše jej, i vzěste liutého!

Tomu Vršovici uvěříte,

když bradaticiu nad svú hlavú uzříte!

O králi čápovi nad žabami.

Právě sě jim jako žabám stalo,

že sě jim nepodobno zdálo,

že za král pně jmiechu,

a přěd ním všě žáby křěhtati smiechu.

Věčšie sě žáby tehdy ctnějšími mniechu,

ty mezi sobú řěč takto mluviechu:

„Budú-li sě menšie koho báti,

musie nás ctnějších u příhodách hledati.“

Tak věčšie menším sě na škodu poradichu,

svým králem čápa učinichu.

Čáp, jsa králem, o jich radě počě netbati,

i je sě věčších prvé vybierati.

Malá ze velikú sě kryjieše,

čáp, malé netbaje, věčšiu pohltieše.

Kayž věčšie juž řiedky biechu,

menšie sě jim smějiechu,

řkúc: „Vy na našiu škodu krále dobyste,

a pro svú zlob síly zbyste.“

Tehdy jim veliká otpovědě:

„Nesmějte sě! Jáz to dobřě vědě,

že pozval jesť král na hody svého děda.

Bude-ť i malým i velikým do čas běda;

až sě sbéře králóv rod, budú-ť ny jiesti.“

Pro to slovo nesmě i jedna kalu miesti.

„Poslúchajte slova mého!

Blázn svým hledá ciuzieho zlého.

Bychom byly pně za král jměly,

toho zlého bychom netrpěly.

Ač co kdy chciu málo podřiemati,

o črveném nosu bude mi sě kolotati.

Jdětež ote mne preč, vily,

bude-ť mnieti král, bychom o jeho nosu mluvily.“

Podle této kázni Vršovicóm sě stalo,

jehož sě jim nikdy nezdálo.