XC\.     

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po pěti dcát devátého

blud starý novým činem na javo vynide

a toho léta do Čech přijide.

Naháči tehdy pojidú

a všiucku zemiu projidú.

Ti, svój chřbet obnažiece,

biči tepiechu, u blátě ležiece.

Tu službu božiu tupiechu,

i také kněžiu haniechu,

řkúc: „Našě jesť lepšie pokánie,

než vašě nemúdré volánie.“

I kázachu božiej službě přěstati,

a to sě musieše státi.

Češčí páni, uzřěvše je tak chodiecě,

proč to činie, nevědúcě,

takéž sě, s nimi chodiec, tepiechu.

Paní, v svém plucě chodiec, též činiechu.

By byli chtěli užitečno duši jmieti,

bylo jim to od knězě za pokánie vzieti.

Ale ti prví naháči zlý úmysl jmějiechu,

neb pro črta Lucipera, by na svój stolec všel, to činiechu.

Když to na ně Říměné vzvěděchu,

všěm ohněm jako kacieřóm životy ot jechu;

neb sú kacieři byli,

svój tajný blud tak zjevili.