IV\.       

T’dy Liubušě otpovědě,

řkúc: „To-ť vám beze lsti povědě,

jakož koli ste mě uhanili,

kdež ste mě tak potupili.

Zlý člověk to musí býti,

kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.

Obec jesť každého ohrada;

kdož ju tupí, minula-ť jej rada.

Ztratě obec, neufaj do hrada;

bez obcě dobude tebe všeliká sváda.

Ale jaz vám své škody nedám zlým užiti,

chciu vám beze lsti raditi.

Radější byste mohli mój súd trpěti,

než sě drbíte za kněz silného mužě jmieti.

Lehčeje-ť tepe dievčie ruka:

ot mužské rány bývá veliká muka.

Tu mně tehdy uvěříte,

když svého knězě za železným stolcem jedúc uzříte.

Bude-li nad vámi ciuzozemec vlásti,

nemoci bude dlúho váš jazyk trvati.

Túha-ť jest každého mezi ciuzími,

a smutný utěší sě mezi známými.

Každý kraluje přieteli svými,

i jeden múdrý neraď se s ciuzími.

Pojme k sobě liud jazyka svého,

bude-ť vždy hledati vašeho zlého,

a na váš liud bude hledati viny

a svým rozdělí vaše dědiny.

Češte své, ač i krastavo,

nedaj v své ciuzozemciu, česká hlavo.

Tomu-ť vy učí ženská hlava,

kde jeden jazyk, tu jeho sláva.“

O Libušinu koni, ježto Přěmysla přinesl.

Opěť Liubušě povědě:

„Nebo-ť jáz to dobřě vědě,

jemuž býti vašiú hospodú.

Jdětež, čstnější, po mého konie vodu,

kamož-ť jedno on poteče.

A komuž-ti on přiteče,

toho na ten kóň vsadiece,

veďtež ji sěm, sě nesvářiece.

Budete-li sě svářiti,

po tisiuc let bude-ť zemi škoditi.“

Liubušě sě na své věstby vzpusti,

kóň osedlaný bez uzdy pusti.