LXX\.
LXX\.
Ciesař je sě velmi nastati,
až mu musi své děti poslati.
Tu svého jazyka česť jako vol za rohy upusti,
když k ciesařovi děti otpusti.
Ciesař Soběslavovi vieru sliubuje,
a jeho děti česky otučuje.
Káza sě jima němečsky učiti,
domóv jú nerodi otpustiti.
Když juž česky málo umiesta,
po poslu ona to vzvěděsta,
že jejú otec velmi nemóže.
Řesta: „Snad bez najú umřieti móže.“
Bez otpuščenie do Čech sě vrátista,
otce nemocna zastúpista.
Otec je sě jima mluviti,
řka: „Tomu-ť vy chciu učiti.
Nemá-ť nikte nic věrnějšieho
než matku a otce svého.
Protož věrně chciu vy učiti,
jímž móžěta cti dojíti.
Zemiu váma ostavuju,
jazyk váš váma poručiuju,
abysta jej vzdy plodila,
v zemiu Němcóv nepustila.
Když němečský jazyk v Čechách vstane,
našeho rodu všě česť stane.
Neb zradie zemiu i kniežata,
pro něž bude našě korona do Němec vzata.
Němci-ť sě najprve krotie,
ale, jakž sě rozplodie,
tehdy o svej hospodě netbajú,
z své země pána sobě hledajú.
Bych mohl i po ptáčku vzvěděti,
že budeta sě k Němcóm držěti,
kázal bych vajú v kožený měch vložiti,
a u měšě u Vltavě utopiti.
Snadněje bych vajú zaželel,
než bych hanby mého jazyka, i mrtev leže, žělel. “
I káza zemanóm přěd sě jiti,
je sě k nim tako mluviti:
„Jáz děkuju vem z pravé viery;
neb ste ju ke mně jměli bez miery.
Prošiu, túž jmějte k dětem mým,
ač-ť sě budú držěti k svým.
Nebudú-li-ť svých milovati,
neroďte o nich nice tbáti,
všie viery k nim prázdni buďte,
knězě sobě ot pluha oráčě dobuďte.
Spieše oráč dobrým knězem bude,
než taký Němec věrně s Čechy zbude.“