LXX\.     

Ciesař je sě velmi nastati,

až mu musi své děti poslati.

Tu svého jazyka česť jako vol za rohy upusti,

když k ciesařovi děti otpusti.

Ciesař Soběslavovi vieru sliubuje,

a jeho děti česky otučuje.

Káza sě jima němečsky učiti,

domóv jú nerodi otpustiti.

Když juž česky málo umiesta,

po poslu ona to vzvěděsta,

že jejú otec velmi nemóže.

Řesta: „Snad bez najú umřieti móže.“

Bez otpuščenie do Čech sě vrátista,

otce nemocna zastúpista.

Otec je sě jima mluviti,

řka: „Tomu-ť vy chciu učiti.

Nemá-ť nikte nic věrnějšieho

než matku a otce svého.

Protož věrně chciu vy učiti,

jímž móžěta cti dojíti.

Zemiu váma ostavuju,

jazyk váš váma poručiuju,

abysta jej vzdy plodila,

v zemiu Němcóv nepustila.

Když němečský jazyk v Čechách vstane,

našeho rodu všě česť stane.

Neb zradie zemiu i kniežata,

pro něž bude našě korona do Němec vzata.

Němci-ť sě najprve krotie,

ale, jakž sě rozplodie,

tehdy o svej hospodě netbajú,

z své země pána sobě hledajú.

Bych mohl i po ptáčku vzvěděti,

že budeta sě k Němcóm držěti,

kázal bych vajú v kožený měch vložiti,

a u měšě u Vltavě utopiti.

Snadněje bych vajú zaželel,

než bych hanby mého jazyka, i mrtev leže, žělel. “

I káza zemanóm přěd sě jiti,

je sě k nim tako mluviti:

„Jáz děkuju vem z pravé viery;

neb ste ju ke mně jměli bez miery.

Prošiu, túž jmějte k dětem mým,

ač-ť sě budú držěti k svým.

Nebudú-li-ť svých milovati,

neroďte o nich nice tbáti,

všie viery k nim prázdni buďte,

knězě sobě ot pluha oráčě dobuďte.

Spieše oráč dobrým knězem bude,

než taký Němec věrně s Čechy zbude.“