XII\.       

Potom dachu sě dievky na rozličné lsti,

pro něž mužie zbychu své cti.

Uzřěvše, že na Vyšehradě jesť veliký hlad,

za příměřím pozvachu jich na svój hrad.

Tu s nimi krásné panny vsadiechu,

jenž chytré řeči mnoho umiechu.

Ty diechu: „Jáz bych tvá ráda byla,

by má tetka živa nebyla.

Chtěl-li by ty mě sobě jmieti,

musil by jiej život otjieti.

A to-ť sě móž dobřě státi,

chceš-li jie na tejto cěstě ždáti.

Jmá tu cěstu sama desátá jeti,

móžeš ju s jejie tovařiškami jieti.“

Tak nebožátka přělúdiece,

zástavu jim zastaviece,

tiem činem mnoho dobrých zbichu,

tak mocnějších nepřátel zbychu.

Pak jedna jednomu skutky zjevováše,

velikú mu vieru sliubováše,

řkúc: „Mrzí-ť mě v tom přiebytku býti;

chceš-li mój muž milý býti,

chciu ti jáz Děvín zraditi.“

I je sě jeho učiti,

kak jesť jim k tomu přijíti.

Když to kněz Přěmysl vzvědě,

tako jim všěm otpovědě:

„Raziu vem, neroďte jim věřiti;

věřte mi, ež vy chtie tiem činem zbíti.“

Mužie nerodichu j’mu v tom uvěřiti,

podle dievčie rady chtiechu v hrad jíti.

A když juž v onen hrad vnidú,

tu na ně dievky vynidú:

přěkotem je všěcky zbichu,

i jednoho neživichu.