XX\.       

Když na Tursko voje sě snidú,

tu v liútý boj velmi vnidú.

Ot jutra až do večera

sta Vlastislav, a boj bera.

Až sě Styr však k němu přibra,

kněz Vlastislav sě na-ň vybra.

Lučanóm sě tu ovšem zle zdě,

Styr Vlastislavovi hlavu stě.

Pražené Lučany tak tepiechu,

až potoci krvaví tečiecnu.

Ze všěch ujide jediný Straba

tú radú, juž jemu bieše dala baba.

A když ujide z toho lomu,

jakž přijide do svého domu,

uzřě, že jeho žena dušiu béře,

což dosiehne, to všě zdéře.

Uzřě u nie oščěpem ránu,

juž pozná u boju ot sebe dánu.

Počě se velmi diviti,

vecě: „Tiem se chciu lépe ujistiti.“

Uzřev, že ušiú ne jmějieše,

a’n v tobolce ji jmějieše,

je se k hlavě jú měřiti.

Přiměřiv vece: „Chciu tomu uvěřiti,

že na mě u boj má žena vyjela,

ta mě jieti právě chtěla. “

To jesť byla proto zdělá,

že mezi Pražany přátely jměla.

Chtěla jim pomáhati

a mužiu sě chtěla posmievati.

Ktož tomu nechce uvěřiti,

přída k svatému Vítu, móž sě tiem ujistiti;

neb na rajském dvoře nalezne to psáno,

což o tom jesť mnú poviedáno.

Pro své dobré činy Styr

byl mil Čechóm jako Tateróm výr.

Ješče Styra vzpomínajú,

„Nečiň sě Styrem“ řiekajú.