XX\.
XX\.
Když na Tursko voje sě snidú,
tu v liútý boj velmi vnidú.
Ot jutra až do večera
sta Vlastislav, a boj bera.
Až sě Styr však k němu přibra,
kněz Vlastislav sě na-ň vybra.
Lučanóm sě tu ovšem zle zdě,
Styr Vlastislavovi hlavu stě.
Pražené Lučany tak tepiechu,
až potoci krvaví tečiecnu.
Ze všěch ujide jediný Straba
tú radú, juž jemu bieše dala baba.
A když ujide z toho lomu,
jakž přijide do svého domu,
uzřě, že jeho žena dušiu béře,
což dosiehne, to všě zdéře.
Uzřě u nie oščěpem ránu,
juž pozná u boju ot sebe dánu.
Počě se velmi diviti,
vecě: „Tiem se chciu lépe ujistiti.“
Uzřev, že ušiú ne jmějieše,
a’n v tobolce ji jmějieše,
je se k hlavě jú měřiti.
Přiměřiv vece: „Chciu tomu uvěřiti,
že na mě u boj má žena vyjela,
ta mě jieti právě chtěla. “
To jesť byla proto zdělá,
že mezi Pražany přátely jměla.
Chtěla jim pomáhati
a mužiu sě chtěla posmievati.
Ktož tomu nechce uvěřiti,
přída k svatému Vítu, móž sě tiem ujistiti;
neb na rajském dvoře nalezne to psáno,
což o tom jesť mnú poviedáno.
Pro své dobré činy Styr
byl mil Čechóm jako Tateróm výr.
Ješče Styra vzpomínajú,
„Nečiň sě Styrem“ řiekajú.