XXXVIII\.       

Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše

a sám v pustém lese blúdieše.

Když u velikých túhách bieše,

okolo sebe všady zřieše,

uzřě, nali-ť stojí dospělý hrad.

Kněz k němu jíti chtieše rád.

Ale že cěsty neumějieše

a okolo hložie husté bieše,

ssěd s koně, mečem cěstu proklesti,

i počě po ostrvách v hrad lézti;

neb sě nemože nikohého dovolati,

by v něm liudie byli, nemože znamenati.

Most u něho vzveden bieše,

a hrad zdi okolo sebe tvrdé jmejieše.

Když kněz s úsilím v hrad vnide

a všecky sklepy znide,

zetlelé rúcho vidieše,

však i člověka na něm nebieše.

Sbožie veliké a vína mnoho naleze.

Ohledav hrad, kudyž byl všel, tudyž vyleze.

Pak kněz hrad ten da pánu tomu jemuž Přiema diechu;

proto tomu hradu Přimda vzděchu.