XCVIII\.     

Skóro po tom král Václav snide,

po něm syn jeho Václav, král uherský, vznide.

České i polské královstvie držieše,

Ottu, vévodu bavorského, sebemiesto do Uher poslal bieše.

Do toho dietěte Vaňka čáka k dobru bieše;

jeho ujec, král říšský, péčiu velikú jmieše.

Ten tři Durinky v službu krále českého připravi,

tiem vrah český sestřěncě ztravi.

Král Vaněk, jda na vojnu, do Olomúcě přijede,

tu sě liudí k němu mnoho snide.

U vigilji svatého Dominika král o poledni spat jide;

když všickni vynidú, Durink přěd komniatu přijide.

Přěd králem nebieše stráže jiného

kromě komorníka jediného.

Durink přěd komniatú stáše

a svého tu času ždáše.

Král Václav, vstav ze spanie,

činieše veliké vzdychánie.

Je sě na děkana volati,

aby k němu ráčil vstáti,

řka: „Poď ke mně, neb-ť mě jesť túha.“

Ten Durink, nevěrný sluha,

jako chtě královi na vzchod pomoci, z kuta sě vytasi

v tu dobu královi hrdlo přětasi.

Ach Durinku, zlý člověče,

co si spáchal, nevěrníče!

Co-ť to milé dietě učinilo?

Snad to, že tě dary velmi dařilo?

Pro to-li-ť jej bylo zabiti,

takú zemiu osiřiti?

Snad tvému jazyku to jesť přirozeno,

že druhé kniežě v Čechách ot vás jesť zahubeno?

O nevěrných tuto viece bylo by mluviti,

ale Bohu je porúčiem súditi.

Boží súd nalezne i tajného;

snad juž jesť osúdil jeho smrti vinného!

Ješče-ť bude některé súditi.

Té řeči netbaju, neb jmám o Durincě domluviti.

Toho Durinka inhed jechu,

ruku, júž krále zabil, mu ottěchu.

Psi jeho tělo všěcko sněchu,

ruky té sniesti nerodiechu.

To zlé sě sta léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po třech stech šestého.