XCIV\.     

Po králově smrti na třetie léto

by hlad v Čechách. Pravie, to léto bylo samým Bohem prokleto,

že liudie mrchu liudskú, i své děti jediechu.

Až hróza byla, tako velmi mřiechu,

že v každém městě vóz bieše,

ten jiného necinieše,

jedno že umrlcě vozieše,

po jednu viece než desěť v dól uvržieše.

Pak na léto taká žizn bieše,

že kořec žita šesť peněz zlých platieše.

Ot krále Václava šestého.

Pak páni královice Václava z Sas dobychu,

všě města i hrady zálabské za-ň zastavichu.

Pak kněz v skóřě všiu zemiu od ciuzozemcóv vypravi,

dobrý pokoj v zemi upravi.

Tehdy Záviši pro mateř hlavu spudi,

jeho bratřiu z země vypudi.

Pak kněz doby kněžstva krakovského,

pak Kališě, kněžstva pomořanského

a královstvie poznaňského.

Neb královnu polskú pojal bieše,

a ty země u věně jmieše.

Kněz sirazský počě j’mu u Polščě přěkážěti,

kněz český musi na-ň jeti.

Přěd Sirazem mnoho rytieřóv učinichu,

Sirazě jako jhrajúce dobychu.

To sě sta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po devieti dcát třetieho.

Tehdy pan Jan z Michalovic kole po Rýnu do Paříže jede,

tu ctně právě kláv, túž cěstú do Čech přijede.

Tehdy kněz Dobeš biskup snide,

Řehoř na biskupi stolec vznide.