XCIV\.
XCIV\.
Po králově smrti na třetie léto
by hlad v Čechách. Pravie, to léto bylo samým Bohem prokleto,
že liudie mrchu liudskú, i své děti jediechu.
Až hróza byla, tako velmi mřiechu,
že v každém městě vóz bieše,
ten jiného necinieše,
jedno že umrlcě vozieše,
po jednu viece než desěť v dól uvržieše.
Pak na léto taká žizn bieše,
že kořec žita šesť peněz zlých platieše.
Ot krále Václava šestého.
Pak páni královice Václava z Sas dobychu,
všě města i hrady zálabské za-ň zastavichu.
Pak kněz v skóřě všiu zemiu od ciuzozemcóv vypravi,
dobrý pokoj v zemi upravi.
Tehdy Záviši pro mateř hlavu spudi,
jeho bratřiu z země vypudi.
Pak kněz doby kněžstva krakovského,
pak Kališě, kněžstva pomořanského
a královstvie poznaňského.
Neb královnu polskú pojal bieše,
a ty země u věně jmieše.
Kněz sirazský počě j’mu u Polščě přěkážěti,
kněz český musi na-ň jeti.
Přěd Sirazem mnoho rytieřóv učinichu,
Sirazě jako jhrajúce dobychu.
To sě sta ot narozenie syna božieho
po tisiúciu po dvú stú po devieti dcát třetieho.
Tehdy pan Jan z Michalovic kole po Rýnu do Paříže jede,
tu ctně právě kláv, túž cěstú do Čech přijede.
Tehdy kněz Dobeš biskup snide,
Řehoř na biskupi stolec vznide.