XXIX\.       

Sta sě, že ciesař pozva kniežat k dvoru,

kněz Václav jide k tomu sboru.

Když kniežata spolu biechu,

kněz Václav zapozdi pohřiechu.

Ciesař, rozhněvav sě na jeho dlúhé Bohu modlenie,

učini to ustavenie,

ktož by proti kněziu českému vstal

anebo jemu miesto dal,

beze všie řěči jemu hlavu stieti,

dětem jeho všě dědiny otjieti.

A když ciesař s kniežaty na radě sědieše,

rozličné příhody súdieše,

kněz český, vstúpiv, kniežatóm zdravie vzda,

ciesař s velikú ctiú proti jemu vsta,

na svém stolciu jej posadi,

kniežata okolo jeho zsadi.

Pak sě je ciesař kniežatóm omlúvati,

řka, že sě jinak nemohlo stati.

„Viděch u něho na čele kříž zlatý,

po němž vědě, že jesť člověk svatý.

Angjeli boží s ním biechu

a mně tiem velmi hroziechu.

Proto sě nesmiech obmeškati,

musich proti jemu vstáti.“

I je sě Václava knězě ciesař prositi,

by jeho přietel ráčil býti,

a z jeho klénotóv ráčil vzieti,

což by jedno ráčil chtieti.

Tehdy kněz svatý, o jiném nic netbaje,

to za najlepšie jmaje,

vzě svatého Víta ruku,

jenž pro Bóh trpěl velikú muku.

Tehdy ciesař z své milosti

všie roboty zemiu zprosti.

Kněz sě je kostela na Praze činiti,

aby mohl cně svatého Víta položití.