LVII     

Tehdy král uherský u Moravu vnide,

kněz Svatopluk proti jemu vynide.

Kněz, honě v lesě, oko ztrati,

pro to sě do města do Chrudimě vráti.

Jakž brzo sě úraza zhoji,

inhed sě do Uher vzbroji.

Uhry tu hrdinsky pobi,

jich země až do Střěhomě doby.

Pak ciesař na Polany jede;

tu kněz k ciesařovi přijede.

Poleně nemnoho ciesařě tbáchu,

ale Čech sě velmi báchu.

Neb ciesař s svými k hradóm nejdieše:

kněz český, kdež přistúpieše,

tu každé tvrzě dobudieše.

Polené jechu sě mluviti,

by mohli kako Svatopluka zabiti.

O Tistovi, zabil knězě.

Z Vršovic jeden utekl bieše,

ten Jan Tista slovieše.

Ten sě je Polanóm mluviti,

že je chce jeho zbaviti.

Ten tajně v české vojsko vnide,

a když kněz přěd ciesařě pojide,

v srdcě kněziu střělu s nálepem vstřěli,

a dušiu j’mu s tělem inhed rozděli.

Česká dráha na Jana Tistu poteče,

Tista, ze všěch sě vysěk, i uteče.

Ciesař učini knězě českého

kněžicě Ottu moravského.

Páni proti ciesařově vóli knězě volichu

a Vladislava, bratra jeho, knězěm učinichu,

ne pro to, by lepší byl,

ale, by ten, jehož ciesař da, nebyl,

radějšě chtiece sbožie i životy vzvážiti,

než zemi volenie ztratiti,

řkúc: „Ač by nám nynie dal knězě jazyka našeho,

pak by nem dal rodicě svého.

U prvé i slušie nám za právo státi:

pustiece za rohy, úsilno za ocas chvátati.

Lépe nem sě jesť nynie brániti,

než ny budú naše děti potom haniti,

řkúc: „Otci naši byli sú sě na pokoj otdali,

a nám sú hrdla řězali.“

Pro to knězě Otty nerodiechu,

ale jeho bratra Vladislava za kněz jmiechu.