XXI\.
XXI\.
Neklaň sě v Lucko uváza,
na knězě Vlastislavovu čeleď vztáza.
Vzvěděv, že ostavil syna mladého,
vztáza na člověka jeho milostného.
Jeden mu Durinka ukáza,
tomu j’ho chovati káza,
řka: „Rozpomínaj sě na jeho otce cného,
jenž tobě činil mnoho dobrého.
Chovajž cně kniežete svého,
a buď vladař kraje postoloprtského. “
To děťátko velmi krásné bieše
a inhed z mládu kázané nravy jmějieše.
Ten Durink jako liška k liudem sě klanieše
a o svém pánu lesť kladieše,
kak by mohl jej zabiti
a v dědinách pánem býti.
Zimě Durink děťátko samo na led vyvede,
k rybám je na Ohřiu přivede,
řka: „Hlédaj, kněžku, kde-ť rybicě stojie,
patři, kako-ť sě divně brojie.“
A když na ryby hledieše,
poklek hlavu dolov ničieše,
slyš, co ten zlý Durink zdě!
Děťátku bradaticiú hlavu stě.
I nese hlavu kněziu do Prahy,
mně, by nesl mu koláč předrahý.
I je sě s Němec mluviti
a sám svú vieru chváliti,
řka: „Jáz sem mému kněziu věren byl;
proto sem mu vždy byl mil.
Tobě chciu býti věren viece.
Ale že sem slýchal mluviece:
,Kto chce v domu škody zbýti,
nedaj jiskře uhlem býti… ‘ “
Řka to, vyně z podpažie hlavu,
jakž ju bieše sťal, ješče krvavú.
„To-ť Vlastislavova syna hlava,
pro něhož smrť bude tobě sláva.
By-ť byl došel mužského stavu,
mnohý by Čech jměl krvavú hlavu.
Zaplatíš mi, svému hrdině,
dada mi Postoloprty k dědině.“
Když uslyšě kněz řeč jeho,
káza Durinka svázati zlého,
řka: „Tobě sem jeho zabiti nekázal,
ale cně sem tobě chovati přikázal.
Juž viziu, že dobré neblúdí,
blázn jesť, ktož ciuzozemcě dobrým sudí.
Tobě sem jeho kázal střieci;
proč si směl kniežeti šíju sieci?
Tu tobě chciu v Čechách česť učiniti:
svú sě ruku musíš oběsiti,
neb svým mečem sám sě prokláti,
nebo na tejto skále státi
a dolov samému skočiti
a hlavu sobě slomiti. “
Uzřev Durink, že širšie rady nenie.
zvoli sobě oběšenie.
Když jdieše Durink s hradu,
vecě: „Ach kak sem měl nemúdrú radu!
Mně, by mi bylo v Čechách dědiny jmieti,
juž mušiu na dřevě visěti.“
Blíz u Prahy na jednej nivě
oběsí sě sám Durink na jívě.