LXIII\.
LXIII\.
Když Bořivoj knězěm bieše,
sliubu zemanóm neplnieše.
V radu počě Němcě jímati,
pro to jeho bratr je sě na-ň hněvati.
Pojem jej do komniaty samého,
vecě: „Báťo, třěba mi s tobú mluviti cos tajného.“
Vecě: „Báťo, proč sě druhem nekážeš,
že Němcóm z dvoru nekážeš?
Či nepomníš, co sú nem zlého učinili?
Kak sú Němci náš rod zatratili?
Vidal-li s‘ kdy v jinej zemi ciuzozemcě v radě?
Kterýž ten jesť, ten chce svej cti vadě.
Z své země sě dobrý nepostojí;
ktož sě doma neschová, ten u nás stojí.
Kako-ť móž ciuzozemec věren býti,
jenž s svými nemohl sbýti?
Kako ten bude tobě dobřě raditi,
jenž myslí, kako by mohl uškoditi?
Ciuzozemec nepřišel jesť hledat dobra tvého,
ale na to, aby hledal užitka svého.
Bude-li sě tobě zle vésti.
kto jemu nedá do své země lézti?“
Kněz jemu otpovědě:
„Ó však jáz to dobřě vědě,
že, když si ty knězem byl,
toho s‘ v radu pojal, jenž byl tobě mil.
A když jáz sobú vládu,
komuž věřiu, toho pojmu s sobú v radu.“
Řěk to, s hněvem z komniaty vynide.
Kněz Vladislav s zemany přede-ň jide,
řka: „Když ty nechceš na své tbáti,
jáz sě chciu v své kněžstvo uvázati.“
Ven z té sieni jej vyvede,
vyhnav jeho čeleď, svú uvede.
Tu jeho Němci stojiechu
a přimluviti sě nesmějiechu.
Vladislav na kněžský stolec vstúpi,
po třech letech opět Bořivojovi kněžstva sstúpi.
Kněz Bořivoj na Sackej kostel postavi
a svatému Apolinařišovi jej oslavi,
ež jej byl z vězenie vypravil
a kněžstva českého dopravil.
Ale Bořivoj neumě té milosti schovati,
i je sě Němcóv opět v zemiu zváti.
Když mnieše, by kněžstvem byl jist,
posla do Domažlic list,
aby Němce lesem do země pustili,
Domažlic jim s tiem krajem postúpili.
Když to kněz Vladislav vzvědě,
zemanóm tako povědě:
„Ó, ó, ó! Nemóž-li to tak býti,
musí on sám do Němec jíti.“
Vladislav sě s zemiú poradi,
Bořivoje opěť s kněžstva ssadi.
Káza j’mu do Němec jíti,
řka: „Báťo, nemóžeš bez Němcóv býti;
beř sě, báťo, na Rýn s nimi,
dobudeš ciesařovstvie jimi!
Raději uzřiu smrť všěho rodu svého,
ne potupiu ani zabju jazyka svého.“