LXXXII\.     

Léta ot narozenie Jezu Krista milostivého

po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcětech druhého

Kartasi jdiechu,

taterščí spytáci biechu.

Na pěť set těch liudí jdieše,

a tento obyčěj jich bieše.

Klobúčky vysoké velmi jmějiechu,

rúcho krátké a tobolky nosiechu.

Všickni v nohavičkách chodiechu,

holi dlúhé v ruku držiechu.

Když píti chtiechu, s břěha nakloňmo pijiechu,

když chleba prosiechu, „Kartas boh“ tak mluviechu;

pro to jim Kartasi vzdechu.

Lomičští Kartasa na ščít vzěchu.

Ti liudie, když Rýna dojidú,

opěť za sě pojidú.

Ach českého nedomyšlenie,

jich nemúdré dopuščenie,

že dachu neznámým liudem po zemi sě túlati,

svú zemiu dachu komus spytati!

Kací sú liudie, bylo jim vzvěděti,

skrze svú zemiu bylo jich nepúštěti.

Na léto Tateři pojidú

a třmi prameny vnidú.

Jako po své vezde jdiechu,

neb spytáci je vediechu.

Jedni v Rusi Kyjova, města velikého, holuby dobychu,

druzí krále uherského pobichu,

třetí všě Polsko zhubichu

a mnoho křesťanstva zbichu.

Přěd Olomúcem sě stavichu,

tu Tateři královicě ztratichu.

Jeho pěstúny Tateři zjímachu

a přěd městem je zvázachu.

Ze svého královicě nechovali,

pro to je nepřátelóm na smrť dali.

Tateři sě za sě vrátichu,

přěd Vratislavem sě položichu.

Kněž Jindřich proti jim vynide

tu velmi žalostně snide.

Na kopiu hlavu jeho Tateři nosiechu,

a všiucku zemiu hubiechu.

Tehdy Čechy, Tater sě bojiecě,

neprázdni bychu, hrady činiecě.

Král Prahy zdiú je sě hraditi

a s hradu cěsty k řěcě je sě zdiú činiti.

Tateři všecko Polsko zhubiechu,

až sě přěd Kladskem stavichu.

Do Čech mnoho liudí z Němec přijide,

král s nimi mimo Žitavu na Tatery jide.

Tateři, když to vzvěděchu,

za sě sě inhed vzpodjechu;

neb spytáci byli řekli, nikohého sě nebáti,

kromě českého krále, toho nikoli nedočakávati.